Mimokino, 8. leden 2020 13:20Opilí sázkouRecenze filmu Drahokam (2019, 135', US)

RECENZE (AH) — Montážová intenzita a zběsilé tempo jsou tu zástupnými prostředníky, jak navodit v kinosále pocity depresivní úzkosti a odvést pozornost od toho, co středobod snímku – Howard Ratner aka Adam Sandler – uvnitř svého krunýře prožívá. V téhle gangsterce na sebe z pistolí (skoro) nikdo nestřílí – zbraně tu jsou hlasivky a jejich mrštnost, případně hlasitost, zbrklá i promyšlená vyjednávání, boudy, zastavárny. Uncut Gems jsou v jádru komplexní charakterovou studií chorobně nemocného, zběsile efektivního prodavače šperkovního zboží z mid-2012 New Yorku, jehož renomé začne trpět ve chvíli, kdy mu z etiopského dolu přistane na stole ryba, jejíž vnitřnosti představují bezpečný úkryt pro vykutaný kamenný poklad. Toho peněžní hodnotu Howard odhadne přes jeden dolarový míč, jeho dějová hodnota je ovšem daleko vyšší. Sandlerův obsesivní tahoun se s ním dostane do eskapádního víru dluhů, sázek, chytračení a zlovůle všemožných sociáních skupin z podsvětí (lichváři, gangy) i nadsvětí (své rodiny, milenky). Série špatných rozhodnutí nápadně připomene spirálu zla ze zmiňovaného Good Time (2017, psali jsme tady), Safdieovi tu ale do popředí přetlačí právě singularitu jednoho antihrdiny, zoufale sebejisté osoby s rozporuplnou etikou a morálním kompasem, co se přepóluje každých dvacet minut. Navíc je zdejší dojem z řemesla dotaženější, přesvědčivější, nervóznější. Howard je pod drobnohledem kukátka vypravěčů, kteří ho nechají nervovat až do chvíle, kdy divák všechna ta špatná rozhodnutí pochopí. A to je koš za tři body, plus všecky ty potřebné doskoky k vyhrání tiketu – ať už se hraje o prachy, nebo vlastní život.

A co víc, Howard Ratner je vlastně Barry Egan! S Punch-Drunk Love/Opilí láskou (2002) tu existuje víc pojítek, jejichž existenci se Safdieovi nebojí občas naoko vyjevit (reference na Magnolii (1999) s modro-červeným oblečení ve foyer banky) – stupňující roztěkanost tvořená specifickou formální estetikou, hudebním doprovodem (zde pulzující Oneohtrix Point Never versus rytmizující Jon Brion za Punch-Drunk) i rozevlátým vztahem k ostatním aktérům syžetu (Barryho šikanující sestry a Howard s diptychem mileneckého podvodu/dysfunkční rodiny). PTA tehdá stvořil ze Sandlera, ikony blbých filmů a diváky polarizujícího komedianta, nenápadnou hvězdu nezávislého filmu v jednom z nejpodivnějších a nejkrásnějších počinů nového tisíciletí, což se pro neználky filmového roku 2002 nyní de facto opakuje s bratry Safdieovými, kteří tímto mohou najít Sandlerovi nové filmové fandy (v úvaze do hlavní role byl ještě Jonah Hill, Harvey Keitel nebo Sacha Baron Cohen).

Je to totiž Adam a přesné vedení jeho gest, grimas, kombinace low-key transformace s tou očividnou, co tvoří z neprostupného obrazu falešných zubů, uniformního účesu a uhýbavého pohledu zpoza dioptrie charakter vrstevnatý, s agendou, co se občas jeví jako děsivě primitivní, někdy jako s vyšším posláním určeným tajnou energií černého opálu, toho, co přicestoval z Afriky. Howard je stejně jako scenáristické pero nevypočitatelná síla, jejíž smysl začne být patrnější až s přibývající minutáží – proti Barrymu z Punch-Drunk ale nepůsobí jako vyšší silou vedená filmová postava s přesně určeným klíčem k fungování (třeba jako metafora) a proto s nepravděpodobnou existencí v reálném světě. S uvěřitelností tu Safdieovi společně s hlavním představitelem nemají problém.

Diamanty jsou navždy, jak se to zpívá – jsou to ale taky kusy krásy v kamenech tvořené v hloubi země pod děsivě obrovským tlakem, výsledek tím krásnější, čím je jeho tvorba násilnější. S tímhle příměrem se tu pracuje od prvních filmových okének – tam se kamera digitálně vpraví do detailu čarokrásného minerálu a s divákem objevuje fantaskní galaxie světel, ve smrti ega smíchané se šterbinovou sekvencí z Kubrickovy Odysey (1968) se tahle maniakální fascinace přesune skrytou stmívačkou rovnou do temnoty Howardova análu v rámci úvodního kolonoskopického vyšetření. Psychický tlak tak vzrůstá z úrovně, kdy minikamera tlačí do stěn Howardových střev, vrcholí v crescendu repetitivního dveřního bzučáku, kterým do obchodu propouští svou klientelu, kulminuje při domnělých malých vítězstvích a chvilkách tmy v nočním velkoměstě, jen aby se zas mohl zvedat na party během koncertu Weeknda. Tenhle cyklus se točí v začarovaném kruhu, odkud nemá Howard společně s divákem šanci vyskočit. A když už má, tak se tím roztočí sám v jiném, dalším, zpravidla horším.

Autoři využívají filmové rekvizity, MacGuffiny/kameny/dveře, prostor, světlo, diegetický zvuk společně s elektronickým beatem pro globální dezorientaci a zvýšení potřeby dořešit všechny peripetie, kterými Howard prochází (už jen proto, aby ten tlak konečně skončil). Těsně před splněním cílů a dotažením levých/pravých háků ale Safdieovi obratně uhnou a přesměrují výpravu nečekaným stylem, a to především v momentech, kdy se snaží diváka lapit do důmyslně stavěných pastí. Tenhle thriller má svá vlastní pravidla, která se nebojí dotvořit nebo změnit daleko po startu stopáže.

Všechny trable, odbočky a vedlejší postavy vedou zpět do nitra Howardova – opakuje se tu kámen, dolarový fetiš a potřeba riskovat v každé chvíli mrzkého života. Chybovat, rozumnět nesprávným cestám a přesto do nich vjíždět, to je ta krása, kterou Safdieovi akcentují, krása neotesaného polotovaru, ryzího, s vadou, a proto dokonalého. Risk ≠ zisk, alespoň obvykle. Howard není stejně jako Barry v ničem vybočující, vynikající, ba ani průměrně dobrý – když se pak najde zdroj touhy takříkajíc odnikud (Barryho piánko, Howardův černý opál), má jeden touhu aspirovat na něco vyššího. Nebo alespoň něco obyčejného, to, po čem se prahne a co se nejvíc cení ve špatných časech a co se přehlíží v monotónu těch dobrých. Bohužel, ne všem je to takhle dáno.☞ PINBACKER