Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Dan Gilroy se po mrazivě satirickém Nightcrawleru pouští na prkna institucí zabývajících se právem a pořádkem. V jeho novém dramatu o fungování a hranicích morálního kódu testuje další jím napsaný subjekt – Jakea Gylenhaala střídá za Denzela Washingtona, idealistického právníka, který desítky let trpělivě čeká v ústraní na jím iniciovanou, revoluční změnu amerického soudního systému. Mění i Gilroy svým filmem poměry současného stavu kinematografie a míchá potenciální výherce letošních cen Akademie?

Faustí úmluvarecenze napsal

Adam Hencze

dne 4/2/2018

Nemění a nemíchá. Potenciál tu ale hučí do uší! Gilroy se filmově/tematicky opakuje, v tomto případě ale dodává do kin polotovar (ve státech film běžel jen necelé tři týdny kvůli potřebnému uznání nominace a vydělal ani ne $11M, český distributor snímek před uvedením vyřadil), který byl doručen hned v několika verzích střihu a ani v tom finálním nepřesvědčuje o své celistvosti. Přes jistou kýčovitost šablony hlavního protagonisty, který je v morálně shnilém prostředí odhodlán bojovat za správnou věc do vyčerpání duše, se tu totiž vše dost zajímavě (a nečekaně) přepíná: z charakterové studie, bravurně interpretované zmiňovaným Washingtonem, je najednou černobílé drama pokládající zcela nečekané otázky a – především – ukazující, jak i sebelepší zaklínač zákonů může v tak šíleném systému, jakým je americké právo, osobnostně selhat. A co hůř, tu svou duši stihne upsat vlastní krví, i když s pochopitelnými úmysly. Ty měl ale Faust svým způsobem taky, a jak dopad'.

Israelovi umře parťák, který zastupoval jejich společnou kancelář na soudních jednáních, kam posílal Roman dlouhé roky jeden dokument za druhým a trpělivě bojoval bitvu vedle bitvy. Malé střídaly větší, on ale kvůli své bezprostřední povaze nebyl obvyklým účastníkem na lavici v síni a s indispozicí hlavního zástupce to vypadá, že jejich tažení má krůček k prohře. Hned na startu snímku je divákovi originální cestou tak nějak jasné, že válku se mu vyhrát nepodařilo, a co hůř, že v ní morálně sám shnil. Necelé dvě hodiny ale budeme zjišťovat, jestli si za svou hodnotovou sebedestrukci mohl sám, či jestli ho zničilo ono jedovaté prostředí. Gilroy v tom singulárním, osudovém, smyslměnícím Romanově skutku každopádně kritizuje poměry ve sféře právního státu moderní společnosti, jehož dualitní charakter znají i koncipienti v naší České republičce. Zkrátka a dobře – ani po absolvování mnoha let vyčerpávajícího a složitého studia, ani po přežití následujících roků povinné koncipientury, kde může dost lidí místo respektu nalézt zametací zacházení, se vůbec nemusí dostavit pocit uspokojení. Diplom zkrátka neznamená úspěch a ani sebedelší utrpení na dehonestující pracovní pozici nemusí znamenat postup. Ideály jsou zkrátka jenom ideály (tento příměr podporuje Milan Cieslar).
© Columbia Pictures

A právě dílem náhody/nehody je Roman po lidsky důležité štaci hozen na nemilosrdnou ulici – v morálním střetu bojuje s uzurpátorem kanceláří Georgem Piercem (skvělý Colin Farrell), který ale stejně jako Washington nepozvedne svou filmovou personu výš než nad excelentně hrající seznam vlastnostní, to-do list typických hlášek a výčet zajímavých zvyků. Postavám se nikdy nedaří základní lidskost a jejich konflikty, povaha na kordy a hraniční postoje nepřenáší do diváctva sebemenší emoce. Ani v onom Romanově kontraktu s ďáblem, který je jinak vynikajícím nápadem, jak zamíchat kartami v tematizaci lidské malosti v osobnostní a intelektuální velikosti. V postavě, která zkrátka trpí sociální blbostí a jejíž rozhodnutí je v mnoha směrech lidsky pochopitelné, ale jejíž změnovou vážnost se nedaří doručit, se osudovost jednání utopí v dialozích někde po cestě. Čin, který láme divácké pohledy, je stejně jako většina scén skvěle režírovaný, výborně zahraný, jen prostě nepatří do žádného většího celku, dělá z Gilroyova filmu páskou slepené kotouče skvělých ideí, které jsou zmixovány zmatečně, postrádají empatii a výpovědní hodnotu.

Washington ale srdce snímku chrání do vypovězení služby vlastních končetin. Možné volání po oscar-bait přístupu (stejně jako vloni u o třídu horších Fences) tu odfoukává svou kšticí, svým starým iPodem a kufříkem plným tajemství. Jeho rozhodování se děje pod povrchem viděného chování, v očích a pohledu, předchozí přehnaná divadelnost je naštěstí odříznuta. Za jeho styl utváření na první pohled banálních scén stojí Romana Israela vidět.
© Columbia Pictures

Gilroyův film je vlastně temnější verze Michaela Claytona (2007) s mnohem zajímavější a mnohovrstvější verzí Clooneyho, která měla prostě ještě dva týdny zůstat na place a měsíc ve střižně. Po startu diváckého bádání se totiž vyjeví absence cynismu ve scénách, které cynické jsou (papírově), fakt, že charaktery tu střídají atributy a postoje podle toho, jak se to scénáři zrovna hodí, a výsledná papundeklovost vedlejších postav, které plní ryze mechanickou a doplňující funkci. Vizuál je uměřený a lehce upozaděný, prostředí evokuje sedmdesátkové americké metropole, i když se příběh situuje na start aktuálního tisíciletí. Technicky je tu skvěle odvedená kamerová práce, kde ovšem chybí trademarkové obrazy, které ikonizovaly Nightcrawlera, morálně dotaženějšího a tematicky vyspělejšího Romanova předchůdce. To samozřejmě není nutným parametrem úspěchu – na druhou stranu u Danova šití horkou jehlou nečeká diváka jednoduchá a vtahující podívaná, což je u takových talentů, jako jsou Gilroy/Washington/Farrell a takového nápadového potenciálu, jaký Roman nesporně skrývá, trochu škoda.
Gilroy pokračuje v morálních výpovědích svých charakterů, které konfrontuje i tentokrát s potenciálně skvělými nápady a nečekanými dějovými odbočkami. Roman Israel je ale nedovařený polotovar postrádající celistvost, přesvědčivost a vtahující divácký zájem. V částech skvělý, v celku nefunkční a zmatečný. Prodej Goetheovské zápletky se tu zkrátka ne a ne uskutečnit, film tak musí pracně prodávat Denzel Washington. A ten alespoň částečně (narozdíl od autora) uspěje.

Hodnocení zbytku redakce: