Mimokino ~ recenze filmu Fences ~ 8/2/2017
Padesátá léta v Pittsburghu jsou pro rodinu Troye Maxsona jednou velkou těžkostí. Jeden synek se místo vyžadované tvrdé práce honí za baseballovým míčkem, druhý je sám sobě chlebodárcem skrz nečestné hraní/vystupování po hudebních klubech, počáteční touha po manželce je v tahu, bratr nedobrovolně koketuje s blázincem a plotek na dvorku se ne a ne postavit. Mezilidské trable jsou nevysychajícím zřídlem filmových zpracování – Fences k tomu přihazují hvězdné obsazení, silné dialogy a rukopis z hlavy ze světa, kde prkna znamenají svět.

Denzel, král džunglerecenze filmu Fences

Už v prvních pěti minutách je jasné, že v otázce důkladnosti papírového nastudování Fences nebude sebemenších pochyb. Snímek předkládá nula preludií a vrhá se rovnou do středu dění, ve kterém zůstane až do lehce patetického konce. Představí se primárním tahačem děje, což jsou periodické páteční návraty z práce popeláře a hlavy rodiny nižší vrstvy, Troye Maxsona. Útočně zabedněné vyobrazení zklamaného, ale smířeného charakteru hrané Washingtonem je přesné, většinou nadprůměrně sugestivní a nabízí nečekaně hodně vrstev – menší počet z nich divákovi prodává i Rose, jeho “žena v domácnosti”, hraná Violou Davis. Oba čítají mraky bouřlivých protipólů, a jsou tak spolehlivými iniciátory mnoha sporů a hádek, skrz které tečou témata rasové nesnášenlivosti, rodinného despotismu a nesplněných dětských snů. Stačí do hejt-koktejlu přimíchat vzpurného syna a stavění plotů může začít – až na to, že se to celé na dvou hodinách prakticky nehne.

Působivá herecká hra je koneckonců nejsilnější devíza Fences, oskaroví laureáti ze sebe křikem dostávají kombinaci slin a zlých slov. Nechybí jim v tom to pravé srdíčko, jenže je to na 138 minut stopáže jednoduše málo, a to pro všechny možné divácké skupiny. Washington se navíc nezdravě často topí ve ve výsledku nicneříkajících výstupech, které mají v dlouhých výplaších krom nenápadně sebeukájecích tendencí pravděpodobně demonstrovat důmyslnou techniku pensylvánského přízvuku – mimo tyto výstřelky je divadelní scénář v dialozích cítit, přehnanou teatrálnost ale málokdy překročí. A když na to dojde, je k tomu důvod. Wilsonova předloha invenčně čeří povědomí o vlastnostech a touhách postav nepříjemným a nečekaným způsobem.
© 2016 Paramount Pictures

Těžko soudit, jak to August W. tenkrát myslel, Denzelova režijně-autorská interpretace je každopádně silně černobílá (ve všech významech toho slova) a zlý bílý muž se stereotypizuje až příliš často. Očividně zlá doba tak v obraze nižší společenské třídy rezignuje na zpochybňování rodinných hodnot, jejichž pravost se s koncem musí z logiky věci ověřit a podtrhnout. Děje se tak skrz Troyův vztah se synem Corym, který chce pokračovat v otcových stopách, konkrétně tam, kde tátovy skončily a stočily se jinou cestou. Napětí tak tkví i ve skutečnosti, zda si tento fakt Troy uvědomuje (podle všeho asi ano), vzájemné časté kolize jsou díky tomu tím nejlepším, co Fences prodávají. V retrospektivě z Fences zůstává rozmazaná mozaika velice silných scén, plus těch zbylých sto minut. Denzel je průměrný dramaturg a skvělý herec, který ale místy jako by neznal míru.

Hlavní hodnocení ~ Adam Hencze
Washington režíruje sám sebe v rodinně dramaticky obalené černobílé filipice společnosti. Střídá v ní moudra i krátkozrakost – na konci dne ale nedokáže zakrýt prostý fakt, že se mu filmařsky nedaří překročit divadelní látku.
6