Mimokino ~ recenze filmu Můj život Cukety ~ 6/12/2016
Švýcarský stop-motion export si razí cestu Evropou a mluví se o něm jako o univerzálním mezigeneračním filmu. Jaká Cuketka je a měli bychom se těšit, až doputuje i k nám?

Cuketka – pro malý a trochu i pro velkýrecenze filmu Můj život Cukety

Cuketka v úvodu koketuje s vítanou burtonovsko-laikovskou poetikou, aneb svět dětí se střetává se světem dospělých a následky jsou extrémní, film je ale servíruje s morbidní přezíravostí a není to zdaleka naposled, kdy v Cuketce jaksi nonšalatně koexistují infantilnost uchopení s tematickou brutalitou. Burtonofilové ale můžou být v klidu, nehraje se tu tak temně ani rozjíveně, Barrasův film je v jádru pohádka, která pouze „trpí“ občasnými nálety těžších témat. Do autenticity má tím pádem pořád dost daleko a rezonovat na nějaké vyšší sociální úrovni nemůže, a (nejspíš) ani nechce.
© 2016 Praesens-Film

Úspěch v případě Cuketky je úplně někde jinde než v nějaké společenské uvědomělosti. Úspěch Cuketky je v povedeném balancování na hraně trapnosti. Film je přiznaně banální, prostinký, místy skoro až didaktický a neštítí se ani scén jako je dětská diskotéka či nekončící řada eufemických označení penisu. Potenciální trapnost útočí ze všech stran a sem tam se o ni Barras opravdu otře, i ty nejrizikovější momenty ale nakonec zvládne prodat, byť třeba často jen těsně.

Hlavní problém Cuketky je vlastně Cuketka sama. Tedy sám. Je to nezajímavý zakřiknutý klučík, který je hlavním hrdinou primárně díky nevyhraněnosti a středovosti charakteru, jelikož zrzavý šikanátor či traumatizovaná malá podivínka by film přirozeně vychýlili specifičtějším směrem, což zřejmě Barras nechce. A je to docela škoda. Má zkrátka svého neutrálního nevybočujícího hrdinu, který boyhoodovským stylem proplouvá životem a v klíně se mu vrší hromada z nebe spadlých milodarů. Za přepálenou pozitivnost by Barras mohl ztratit hodně bodů, jelikož mu ve filmu schází reálná krize, čímž nedochází ani ke katarzi. Omšelá dějová křivka samozřejmě k úspěchu nutná není, Barras ale potřebuje tuto absenci zlomu vyvážit.
© 2016 Praesens-Film

A naštěstí pro něj k tomu stačí náznaky, ty letmo zmíněné a vlastně vůbec ne rozvinuté prohřešky rodičů na jejich ratolestech a to, že se v nich Barras nenimrá, ale že je jen předhodí a jede dál, bez potřeby na ně poukazovat a křičet do světa „Podívejte, jak rodiče týrají svoje děti!“. Ať už je tohle umělecký záměr nebo ne, funguje to – Cuketka se díky tomu vyhýbá spoustě zbytečného patosu a místo závratně seriózní podívanou maskovanou jako dětský film je fikanějším koktejlem s primárním polem působnosti u mladších, ale s nenápadnou až překvapivou hodnotou navrch, kdy tu šťastnou spanilou jízdu sem tam naruší ranka od nastrčených drátků s provinilým nábojem.

Hlavní hodnocení ~ Jakub Brych
Barras nepřevrací naruby žánr, netvoří zdánlivě dětský film pro dospělé, ani nic takového. Můj život Cuketky je v prvé řadě dětským filmem, který mladé publikum vede za ručičku skvoucí alejí, nenápadně ale obsahuje i jistou rovinu pro o pár let starší diváctvo a vždy v pravý čas ji nechává zahrát pár tónů z hlavního partu, jen aby se na dlouho zase skryla mezi doprovodnými nástroji. Úskalím tohohle pojetí je bohužel plochá hlavní postava a to, že film trpí určitou témbrovou schizmatičností, jelikož rozpětí od infantilního k vážnému je velké, a občas to holt ujede až do nepříjemně ošemetných rovin. Pár přešlapů se nicméně dá odpustit a Cuketka z toho stejně vychází jako nadprůměrný film.
7