Mimokino, 6. prosinec 2016 12:12 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Cuketka – pro malý a trochu i pro velkýRecenze filmu Můj život Cukety (2016, 70', FR/CH)

RECENZE (JB) — Cuketka v úvodu koketuje s vítanou burtonovsko-laikovskou poetikou, aneb svět dětí se střetává se světem dospělých a následky jsou extrémní, film je ale servíruje s morbidní přezíravostí a není to zdaleka naposled, kdy v Cuketce jaksi nonšalatně koexistují infantilnost uchopení s tematickou brutalitou. Burtonofilové ale můžou být v klidu, nehraje se tu tak temně ani rozjíveně, Barrasův film je v jádru pohádka, která pouze „trpí“ občasnými nálety těžších témat. Do autenticity má tím pádem pořád dost daleko a rezonovat na nějaké vyšší sociální úrovni nemůže, a (nejspíš) ani nechce.

Úspěch v případě Cuketky je úplně někde jinde než v nějaké společenské uvědomělosti. Úspěch Cuketky je v povedeném balancování na hraně trapnosti. Film je přiznaně banální, prostinký, místy skoro až didaktický a neštítí se ani scén jako je dětská diskotéka či nekončící řada eufemických označení penisu. Potenciální trapnost útočí ze všech stran a sem tam se o ni Barras opravdu otře, i ty nejrizikovější momenty ale nakonec zvládne prodat, byť třeba často jen těsně.

Hlavní problém Cuketky je vlastně Cuketka sama. Tedy sám. Je to nezajímavý zakřiknutý klučík, který je hlavním hrdinou primárně díky nevyhraněnosti a středovosti charakteru, jelikož zrzavý šikanátor či traumatizovaná malá podivínka by film přirozeně vychýlili specifičtějším směrem, což zřejmě Barras nechce. A je to docela škoda. Má zkrátka svého neutrálního nevybočujícího hrdinu, který boyhoodovským stylem proplouvá životem a v klíně se mu vrší hromada z nebe spadlých milodarů. Za přepálenou pozitivnost by Barras mohl ztratit hodně bodů, jelikož mu ve filmu schází reálná krize, čímž nedochází ani ke katarzi. Omšelá dějová křivka samozřejmě k úspěchu nutná není, Barras ale potřebuje tuto absenci zlomu vyvážit.

A naštěstí pro něj k tomu stačí náznaky, ty letmo zmíněné a vlastně vůbec ne rozvinuté prohřešky rodičů na jejich ratolestech a to, že se v nich Barras nenimrá, ale že je jen předhodí a jede dál, bez potřeby na ně poukazovat a křičet do světa „Podívejte, jak rodiče týrají svoje děti!“. Ať už je tohle umělecký záměr nebo ne, funguje to – Cuketka se díky tomu vyhýbá spoustě zbytečného patosu a místo závratně seriózní podívanou maskovanou jako dětský film je fikanějším koktejlem s primárním polem působnosti u mladších, ale s nenápadnou až překvapivou hodnotou navrch, kdy tu šťastnou spanilou jízdu sem tam naruší ranka od nastrčených drátků s provinilým nábojem.☞ PINBACKER