Pinbacker ~ Festivaly ~ 76th LA BIENNALE recenze
Je zbytečné rozebírat, jak moc je Joker anti-superhrdinský komiksový film sázející na jinakost, to vše už důkladně vyzradily uniklé materiály a upoutávky. Ty divákům odtajnily finální tvůrčí vizi Todda Phillipse, “toho týpka co točil Hangovery” – tenhle výlet do špinavého temna s omamující zrůdností je ale ještě něčím víc, než jen opačně pojatým originem z univerza DC. Hereckým koncertem, spirálovitou one-man show, demoralizujícím sociálním apelem, poctou autorské nezávislé vlně sedmdesátých let a deklarovaným pokusem redefinovat žánr pěkně po temnorytířskovsku.

Requiem za smíchrecenze napsal

Adam Hencze

dne 4/9/2019

Ne všecky tyto neskromné požadavky naplní svůj doširoka rozkročený potenciál – pokud ale existuje něco jako autorský superhrdinský film, je to Phillipsův Joker. Po Nicholsonech, Ledgerech, Romerech a Letech je tu Phoenix. Ten hraje prakticky v každém záběru pokřivené reality stylizovaného thrilleru zvrácenou hru se světem, s kolegy, matkou, kterou opečovává, s divákem. A pokud návštěvník kina přistoupí prakticky hned při startu na poměrně specifická scenáristická rozhodnutí, čeká ho poctivá, tragikomedická cesta všemi kruhy pekla, pod posledním kanálovým podlažím, kde přežijí pouze krysy, kterým dělá splaškového diskžokeje Hildur Guðnadóttir (a jde jí to po hudbě k Černobylu (2019) opět na jedničku). Joker bude tedy fandovské okruhy jasně dělit, nu ale polarizující dílo s pluralitou diváckých zážitků je snad přesně to, co máme na filmařině rádi, žejo?

Phillipsův jednoznačně nejzajímavější a prozatím nejlepší film produkuje tým, jehož členem je i sám Scorsese – a ne nadarmo. Jestli totiž Todd a jeho tvůrčí skupina někde opisovala, tak nejvíc právě z prostříleného a zakrváceného poznámkového sešitu legendárního mistra z Queensu. Složit klobouk před velikány zlaté éry americké indie je vítaným gestem pouze za předpokladu provedení s citem a grácií, na reference k nohám Sidneyho Lumeta či k flákům jako Dog Day Afternoon (1976) je Joker ohleduplný, opatrný, jinde už to tak citlivé není – třeba z Taxikáře (tentýž rok) se kopírují celé pasáže a do velké míry i postavová psychologie a vývoj (degradace). Starý byt, zasmušilá čtvrť, jízdy a chůze nikam, fotogenické schodiště, dělnické nicky obrazně vedoucí shora do stok města, zápach střelného prachu, vraždy. Joker svou stylizací tak prakticky ničím nepřipomíná typickou komiksovou sólovku (pokud se v jeho detailech na třetí zhlédnutí nezačneme vyloženě pitvat a pod nánosem špíny z nehtů je náhodou neobjevíme) a jde si svou vlastní psychocestou, co ovšem stojí za analýzu sama o sobě.
© 2019 Warner Bros. Entertainment Inc

Nejde o žádnou artovku, ale o samostatné, fungující nepříjemno, které si pravidla žánru ohýbá po svém. Arthur Fleck není Travis Bickle, ale daleko do něj nemá (a De Niro si v Jokerovi jako mrk-mrk střihá poměrně významnou vedlejší roli). Oba protagonističtí antihrdinové se ve dvou filmech čtyřicet let od sebe potloukají stejně náladovým, chaotickým, noirově depresivním prostředím města Gotham/New York, zasazeným na neurčitý začátek osmdesátých let, které kriminalitou, rozepnutými sociálními nůžkami a všeobecnými nepokoji proslula. Atmosféra v něm je hutná, plná kouře a tmy, kterou jezdí legendární gothamská nadzemka, kde stojí nemocnice na kraji města (Arkham) společně se za metropolí postaveným sídlem zbohatlické rodiny Wayneů. Každá z duší obývající toto nečisté místo musela jednou přeplout oceán, některým se za jeho obzorem ale dařilo lépe než jiným – a tenhle kontrast se snaží Phillips silně akcentovat jako tematické pojítko, co následně vytváří prakticky všechny dramatické konflikty. Kapitalisticko-kritický podtext často probublá na povrch zbytečně doslovně nebo přitaženě za vlasy. Hlavní pozornost na sebe ale naštěstí strhává dějový primár, tedy poctivá charakterová studie jednoho z nejslavnějších filmových záporáků všech dob.

Phillips si v ní hraje s postupně smývající se dualitou antagonisty a protagonisty, dobrým a špatným náturem, pracuje s postavou tak, aby se s ní dalo empatizovat, ale určitě ji nijak neomlouvá. A to nebude ani divák – Joaquin Phoenix je jako Arthur uhrančivý, strhující, vzestupný i padající, jako herecký hadrový panák aka Freddie Quell z The Master (2012). Nelidským grimasám a nemocnému žebroví ale něco malého chybí – jakoby v očích Arthura nebyla prázdná neexistence, skrz kterou jeho okolí hledí jako sklem, ale i ta herecká. I když jen trochu, občas to nějak nesedí. Nad vším ale kraluje výbušnost a obličejová plejáda, kterou transformuje do hned několika specifických druhů smíchu. Toť důležitá, kultovní součást arci-padoucha, co se podobá spíš dušenému pláči, záchvatu vzteku na svět, jako Steppenwolf naruby.
© 2019 Warner Bros. Entertainment Inc

Phillips s ním nemá příliš slitování (o to víc ho bude mít divák) a praktikuje jakousi vlastní verzi Nabarveného ptáčete (2019) – Arthura přemáchá všemožnými dobrými a špatnými nekaly v deziluzním světě nekonečných překážek a rozporů v tom, jak se má ke které sociální třídě přistupovat, kudy procházet skulinami systému, jakým způsobem přijmout sama sebe z absolutního prázdna v konfliktu s naprostou netečností okolí a jak ze zbytků dobitého torza povstat jako něco vyššího, bytost nesmířená s ničím, ale přesto, konečně, existující. A často stačí prostě existovat, aby se z jednoho stala ikona, symbol něčeho mnohem vyššího.
Drtivě přesvědčivá hra na absenci dobra, politický komentář současnosti obratně používající specifickou minulost a s ní spojený filmařský styl americké nezávislé vlny se všemi těmi kouřícími kanály a nocemi promrhanými ničím. Empatický vzestup zla, kterému se dá fandit o dost víc než tomu druhému, slonovi v místnosti – totiž netopýřímu muži. Většího úspěchu se Jokerovi dostat mohlo těžko.

Hodnocení zbytku redakce:

7
Potomek Krále komedie a tudíž jenom princ. Ale zato řádně špinavý a bezvýchodný.