Pinbacker ~ Festivaly ~ 76th LA BIENNALE recenze
Australan David Michôd se rozhodl nasměrovat svou režijní galeonu do internetových vod Netflixu a doručit dobové kostýmní drama, co oplývá svěží hereckou mládeží i prověřeným stářím – vším, co je nyní v obsazovacím kurzu. Středověké válečné tažení se nakonec vrbí jako politická satirka vztyčující prst proti fanatikům, co se modlí k fake news, a oslavující pluralitu pohledů na věcná fakta. Taky se v něm řeže a seká. Jak moc se tenhle mocenský mix žánrovky s shakespearovským podhoubím v premiéře na benátském filmovém festivalu líbil?

Tour de Francerecenze napsal

Adam Hencze

dne 9/9/2019

Michôd byl vcelku slušně zabydlen v přístavech amerického nezávisláku, pod rukama mu prošla spousta známých jmen včetně Natalie Portman, Josepha Levitta, v předloňské War Machine (2017) i Brad Pitt s Benem Kingsleym. Tuhle slušnou sebranku teď rozšiřuje o Chalameta, Edgertona, Pattinsona, Seana Harrise a Bena Mendelsohna (který si opět vytahuje nejkratší sirku… a založení mendelsohnovské školy hraní padouchů už není otázkou jestli, ale kdy). A je to právě tahle skvadra, vražedně-politický oddíl, který dostává na trůn Jindřicha V. (Chalamet) a na kraji patnáctého století vyráží na krvavou kampaň do Francie. Ano, fandové středověku, historie a strategických her se konečně dočkají povedené rekonstrukce bitvy u Agincourtu – ta už je ovšem pouhou třešničkou na závěr, krvavou a bahnitou, nicméně fungující jako vyvrcholení studie několika charakterů, jejichž osudy a motivace se na tom kopcovitém poli mezi dvěma lesy v několika chvílích osudově protnou.

Co ale předchází je čistokrevná dobová dialogovka, která si půjčuje jazyk nejslavnějšího anglického divadlopisce a tematicky s ním přesahuje do moderny, ve které se řeší stále dokola ty stejné problémy – jen se za těch šest set let drobátko změnil způsob komunikace. A právě v hodnotě informací je jádro pudla. Vězte proto, že kdyby mohl král Filip tweetovat, tak by se stoletá válka vyřešila podstatně rychleji než za těch sto let (a naopak). Nad tímhle The King obratně elaboruje a ze šablonovité manýry „z nuly králem” tvoří myšlenkově bohatší dílo, jehož pravý čas nastane až v závěrečném epilogu, kdy se na postavy a jejich činy zasvítí novým, relativizujícím světlem. Michôd tak přichází s potřebnou další vrstvou, která jinak celkem fajnovou lekci dějepisu, podmáčenou závěrečnou řež a hráčské oblouky à la Game of Thrones s přehledem zastíní.

I bez ní by ale tento netflixí výplod mířil výš, než většina současné streamovací produkce – je to ale zároveň onen prvek, co dělá z Michôda vítěze nad obdobnými pokusy z nedávna, typicky třeba nad Outlaw Kingem (2018). To jsou prostě ony poslední dva roky, kdy se Netflix se svou tvůrčí smečkou konečně naučil řemeslo a teď dohání to, proč ty filmy vlastně točit a někomu promítat (když už jsou v těch poučných, hraných dokumentech áčkoví herci Hollywoodu). Mackenzieho Outlaw King šel po jasně vytyčené lince, servírující drsné časy, občasný gore a dějové prázdno – The King je oproti tomu vše, jen ne nudný. Michôd má v rukávu hned několik překvapení, od formálních prostředků přes nečekané pohledy (a nadhledy) na žánr s výdobytky konkrétní doby – jeho historická přesnost není otravně encyklopedická, ovšem postačující (Chalamet dostane ikonický korunovační účes “podle hrnce“). Zkrátka když jsou nápady, točí se to tak nějak samo.
© Netflix

Nevadí mu vymýšlet si společně se scenáristickým kolegou Edgertonem neexistující postavu Falstaffa, co má ve snímku ryze shakespearovskou funkci vnitřního hlasu rozervaného, nejistého prince. Tyhle dramatické hrátky spojené s vyklidněným realismem, který se roztrhne až s finální bitkou, co Jindřichovi otevře invazní dveře na jih, jsou pečlivě aranžovány, vyváženy a mají šanci diváka zaujmout hned několika způsoby – jako situační činohra, vysokorozpočtový zavírák sezóny pořadu z dílny History Channelu, a především jako přesvědčivé politické drama s excelující hereckou soupiskou, kterou uzavírá plazovitý francouzský dauphin (obdoba titulu korunního prince), ztvárněný žoviálně přesným Robertem Pattinsonem. Pomineme-li jeho tarantinovský výstup, zbude nám po ansámblovém souboji kvalit s přehledem vyhrávající William, kterému Sean Harris poskytuje potřebně nenápadnou, low-key tvář veledůležitého rádce.
Přesvědčivé politické drama, kde se neřeší Srbsko versus Evropa, Amerika versus Taliban nebo NATO versus Balkán – Jindřich V. se i přes svou moderní osvícenost vydává na zteč proti svému protějšku z Francie. A když se kácí les, lítají třísky, nohy, ruce. Před tekoucí krví ale Michôd staví dramatizaci historicky přesných i nepřesných charakterů s uvěřitelným vývojem a hned několika překvapeními – třeba i díky němu vymizí ono nesouhlasné bučení v kinosálovém představení červeného N loga během úvodu projekce s produkčními studii.