Pinbacker ~ Festivaly ~ 76th LA BIENNALE recenze
Soderbergh je stále ještě v kurzu, ať už točí pro televizi, Netflix nebo kina. Pravidelně se s každým novým filmovým podělem setkává se zájmem většiny filmové scény – a poprávu. Poslední dobou to ale vypadá, jako by měl Steve ta nejlepší tvůrčí léta dávno za sebou. Jeho nejnovější film se po premiéře v Benátkách dostane k divákům v rámci online distribuce, což je při zohlednění aspirace, formy a ve finále všelijakého, nemastně neslaného výsledku Laudromatu asi vůbec nejideálnější.

Pračka na nejistoturecenze napsal

Adam Hencze

dne 1/10/2019

Soderbergh se snaží ponechat si digitálně chladný rukopis svých pozdních let s podmínkou, že naváže na McKaovy úspěchy s jeho doku-fikce celovečeráky, co kromě úspěchu sklízí i společenský věhlas. Jsou lidu prospěšné – The Big Short (2015) i Vice (2018) fungují nejen jako pekelně zábavné showreely nejžhavějších hereckých tváří představující černobílé zlouny a zlounky založené na skutečnosti, ale i jako scenáristická cvičení s reálným přesahem a apelem na zdravou, třeba i sedláckou morálku. Tedy prvek, se kterým si Cheney a Lehman Brothers hrají kopanou. Přiblížit obyčejnému cinefilovi z kina složité finanční koncepty přes čtvrtou stěnu bořící a vysvětlující šéfkuchaře nebo nahé Margot Robbie ve vířivkách je chytrou nadsázkou, na kterou se tu (společně s dalšími formálními výstřelky) snaží Soderbergh navázat.

Pomáhá mu k tomu průvodčí duo Antonia Banderase a mimózně obsazeného Garyho Oldmana, kteří tu představují vedení raubířské monstrspolečnosti Mossack Fonseca, která se v roce 2011 proslavila jako jeden z největších hráčů odhalených při leaknutí Panama Papers – což je laundromatí příběhové pozadí, které pracuje na tématech lidského vykořisťování, nerovnice peněz a dobrých úmyslů, lehce zkorumpovatelného kapitalismu a… lidské svobody? McKay měl v Sázce na nejistotu týmy představující více stran barikád, přičemž většina z nich měla pochopitelný a obhajitelný pohled na věc. Stejně tak ve Vice McKay vždy tušil, kdy kreslit reálné bytosti jako karikatury a kdy jako lidi, občany z masa, kostí a postojů.
© Netflix

Na to se tady kromě na sílu přepoužívané postavy Meryl Streep nehraje – Soderbergh vaří guláš, který skáče z místa na místo, snaží se být nad věcí a s umělým nadhledem obchází jeden charakter za druhým, výsledku ale chybí ucelenost a naopak z něj vyčnívá plejáda nefungujících nápadů, co se cyklicky opakují a diváka svou blbostí tahají za klesající oční víčka. Banderasovi ani Oldmanovi se nedaří strhávat pozornost, jako chodící Wikipedie o skutcích minulých jsou zmateční a vlastně přebyteční – je tu cítit snaha dotknout se té přirozené lehkosti McKayovské estetiky, ale je to křeč a žluč. Ostrovtip a ironie ovšem Soderberghovi nechybí – jakkoliv ji mohl předčerpat z předlohy, nelze mu krom neustálého zobrazení bezcitného soudu upřít i prostý smysl pro humor.

Je tak prostě jen těžší mít k Laundromatu nějaký hlubší vztah, než jen k filmové ilustraci toho, co se s naším světem dělo a současně děje – což je rozhodně největší dar těch uběhnuvších devadesáti minut. Boření hranic s divákem, “hostovačka” Oldmana s Banderasem, vše završené finálním patetickým gestem od Meryl – i to zde má své místo. Naše sdělení je důležitější než fakt, že náš film existuje. Proč ne, a i když to na bazálu moc nefunguje, pro Netflix de facto ideální, svým způsobem ctnostné, i když prázdné. Stejně jako tisíce skořápkových firem, co si Mossack Fonseca po léta vesele ve skrytu před právem a pořádkem spravovala – Soderberghův koncept je tak v rámci jakési metafory kompletní.
Novinářsko-encyklopedický výklad, co opouští dokumentární povahu především proto, aby divákům mohly hollywoodské hvězdy zaklepat na čelo a probrat je ze skryté letargie. Existuje tu jakási simulace Matrixu, ze které je třeba se probudit – pak se jednomu naskytne pohled na svět zločinný a zvrácený, kde to mocným bez problému prochází a kde chudí ostrouhají. Skutečnost.

trailer 1