Festivaly — 76th LA BIENNALE, 2. září 2019 15:05 aktualizováno 2. září 2019 15:05Scény z manželské smrtiRecenze filmu Manželská historie (2019, 135', US)

RECENZE (AH) — Baumbach naprosto triumfuje, ne nadarmo bylo Marriage story před měsícem opěvováno ze všech stran jako nejlepší film festivalu a “center piece” na NYFF. Po deseti celovečerních filmografických zářezech přichází Noah s autorským kouskem, který nad ostatními jasně ční – dospělým, stále vysoce specifickým rukopisem, přesně zachycenou bolestí autobiografického tématu a drtivě opravdovou hereckou dvojicí, která dává své dvouhodinové separaci lidský, hořký, uvěřitelný rozměr. Rozpad vztahu “jen tak z nudy” – alespoň tak to vypadá na ten úplně první pohled. Nepochopitelná myšlenka a množina otázek jsou výsledkem úvodní montážové expozice deseti let šťastně harmonického, sezdaného života Charlieho a Nicole, Adama Drivera a Scarlett Johansson, kteří si krom přibývajících šrámů ze společně stráveného času nesou i osmiletého syna Henryho. Po ní naberou události rychlý spád a divák je po celý zbytek snímku udržován v neustálém stavu bdělosti, kde se v závislosti na vlastním vidění světa snaží pochopit pohled druhé strany.

Proč se zrovna tihle dva rozvádějí? Ve všech ohledech ideální život režiséra divadelní avantgardy a jeho ženy/herečky se postupně mění v doutnající trosky, co jsou stále plné ostrovtipu, vzájemných pohledů milosti a do jisté míry přetrvávajícího partnerského respektu. Baumbach dává oběma protistranám naoko stejné množství prostoru a snaží se nesoudit, i když tak nějak (logicky) deklaruje kopání za tým Charlieho – přeci jen jde o vlastní autorovu perspektivu pramenící z jeho nedávné minulosti. O to víc se empaticky snaží Nicole, která je hlavním iniciátorem změn, jež si musí morálně a posléze i prakticky obhájit. Scarlett tu podobně jako Adam seká divy a s postupující stopáží dokazuje, jak moc se ve všech těch Marvelech nevyužitě zasekala. Driver i Johansson vytváří pod Noahovou režijní taktovkou s netečnou lehkostí postavy, co jsou i přes specifické prostředí a situaci natolik obecné, že sevřou hrdlo i těm nejotrlejším. A dejme svým hrudním košům zapravdu – občasný výtrysk vnitřního pnutí je důkladně skrývaným utrpením, co si přirozeně každý z nás v sobě nosíme. A Baumbach to ví.

Unikátem Marriage story ale není “pouze“ hřejivá, studená lidskost, dialogy létající jako střely a stále vysoko udržovaná laťka humoru – úpadek vzájemné lásky tu obratně vystihuje především neviditelný obraz imaginárních růžových brýlí, které jednomu v dlouhodobém vztahu snadno zakryjí skutečnosti a fakta, co jsou z pohledu třetích osob donebevolající či alespoň obočínadzvedávající. Průběh konce Charlie a Nicole následně nabírá právní charakter, s kterým jdou brýle rychle dolů, strmou exponenciálou mění bezvýznamné detaily na nebezpečnou soudní dohru, co umí sarkasticky okomentovat prkotiny, kterých si všímáme, nebo je nechat útrpně vykrystalizovat, zahnat postavy do koutů, kde visí trapno, stud a ze kterých není šťastné cesty zpět. Z poznámek mezi řečí nebo sklenky vína je tak v mžiku nebezpečí toho, že jeden už nikdy nemusí vidět svého milovaného infanta. Právní porady a závěrečná sezení střídají všechny druhy malých i velkých hádek, co jsou v podání této konkrétní herecké dvojice emoční horskou drahou a přirozeně dávají průchod pod povrchem krvácejícím pravdám, pro jejichž vyplynutí bylo celá ta dlouhá léta málo odvahy… nebo příliš pohodlí?

Konstantně lehkou, dokumentární atmosféru dochucují postavy matek, přátel, více a méně šílených právníků – z těch se daří krást prostor a pozornost především Lauře Dern a Alanu Aldovi, kteří si své advokátní karikatury užívají do poslední námitky. Projevy zbytku pašují do scén nadsázku a sarkasmus, přesto pracují s přesvědčivou uvěřitelností, s dialogy, žerty a anekdotami, co dokáží ulevit potřebným nadhledem: na to, jak je dospělost prchavou a legrační stáží, plnou malicherností a dobrých lidí ve svých nejhorších chvílích a výstupech. Vzepjatá hořkost tu Baumbachovi vybuchuje často znenadání, stejně jako absurdně vypointované situace, co napsal sám život.

Perspektiva na věc separace zůstává stejná, pohled se ale mění – jakoby si divák sám nasazoval do očí sklo a filtry, co automaticky mění partnerskou rutinu na něco neobyčejného, sice všedního, ale krásného s každým dalším ránem. Trvalé tajemství dvou lidí, jejichž oči se v místnosti plné ostatních kamarádů pravidelně setkávají, nepolapitelná proměnná, která visí ve vzduchu až do doby, než to celé shoří. Než to jedna či druhá strana spálí na popel. A s tím roztaje i tohle sklo, propustné vnímání, co má vydržet i ty nejvyšší teploty, a jeden začne v nicotné realitě vnímat svého milence jako cizí těleso, doppelgängera osoby zmizelé a již nikdy nenalezené, po které zůstanou srovnané talíře ve skříních, otisky prstů v prachu a zásuvka ponožek, fotky a výpravy, na které si už za deset let stejně nikdo nevzpomene. A nebo nebude myslet už nikdy na nic jiného.☞ PINBACKER