Pinbacker ~ Festivaly ~ 76th LA BIENNALE recenze
Očekávané sci-fi z režijního rukopisu Jamese Graye s rodičovským přesahem galaktických rozměrů burácí sály letošního filmového festivalu v Benátkách – nejen, že přirozeně láká na přítomnost jedné z nejikoničtějších hvězdiček hollywoodského šoubyzu, ono se i za těmi hvězdami v pořád ještě nezvyklém festivalovém žánru samo doslova vydává. Absenci hmoty v nezměrném vesmírném prostoru přebírá po svém: jako chybějící klíč v přirozeném rozvoji dospívání jedince a jako jeho nekonečnou, neutuchající posedlost. Zní familiárně? Protože je.

Ztracený otec Crecenze napsal

Adam Hencze

dne 1/9/2019

Ne náhodou to totiž zní jako kopírák synopse Grayova předchozího snímku, Ztraceného města Z (2016). Fanoušci cyklických výprav do tajů a nebezpečenství tajuplné a neprobádané džungle mohou jásat – Ad Astra podniká podobně dramatickou dobrodružnou výpravu, opisuje téma putování ducha a mysli nepokojného, schopného muže a dějové prostředí povyšuje z brčálu na kosmos. A pokud jeden po dechberoucím finále posledního amazonského pátraní Percyho Fawcetta (Charlieho Hunnama) potřeboval na odehnání post-titulkové deprese (s geniální hudbou Chrise Spelmana) štamprdli něčeho ostřejšího, tady bude potřeba rovnou celá flaška.

Grayova vize budoucnosti je totiž nejen děsivě, Cuarón-potomkovsky realistická, ale vepředu extrémně depresivní. Jeho vesmírná odysea nemá epický rozsah Nolanova Interstellaru (2014), ke kterému bude po právu často přirovnávána, mnohem víc se blíží zadumané intimitě a komornosti Prvního muže (2018). Stejně jako v něm Ad Astra klouže po povrchu psychologického rozpadu a skladu, elaboruje nad životní cestou jedince, který si cestou do nejvzdálenějšího koutu naší hvězdné soustavy paralelně řeší výpravu do hloubi své duše a podstaty bytí. Tyto dvě linky fungují na formální ploše vnitřního monologu, jehož kvality oscilují mezi Malickovou poetikou a hodně špatně napsanou studentskou etudou, a ve funkčně postaveném, osamělém světě, obývaném výhradně postavami ve studených měsíčních základnách, na šedě osvětlených brífincích a ve špičatých komorách pod povrchem planet, kde se se scénografií pracuje podle jakéhosi smršťovacího pravidla. Využití prostoru tak podporuje rozvíjející se podhoubí hrdinovy psýché, kreslí hutně nepříjemnou atmosféru prázdnoty a rezignace na jakékoliv lidské semknutí. Naši rasu tak posílá zpátky do doby kolonizace divokého západu; do dob, kdy každý kope hlavně sám za sebe.

Pomáhá i fakt, že Pitt ze své obvyklé, pozdní “Gorlami” polohy zručně couvá a tasí ještě příliš neokoukané strasti a grimasy své mimiky. Prochází zvláštně, místy epizodicky (ale soudržně) namíchaným koktejlem reality s příběhem, který se nebojí odbočit do béčkových vod a předvést nefalšovaný hnus ukradený z vystřižených scén Horizontu událostí (1997), prodává sebezničující melancholii lidské nicoty, která je na míle daleko od toho, na co jsme v žánru ze západních dílen zvyklí. Nabízí se srovnání s postupným sebeobětováváním týmu druhého Ikara z božího Sunshine (2007), tam se ale v hlavách bojovalo o naději a život obecně, postavy posílaly videovzkazy na Zem a právě zvyšující se vzdálenost od Země šla jako kontrapunkt k zvyšující se potřebě blízkosti ke svým rodinám či ve finále přímo mezi ubývajícími členy posádky. Pitt a Lee Jones procházejí naprostým opakem a stejnou cestou pravděpodobně půjde i vývoj eskapistky Natalie Portman v další letošní sci-fi Lucy in the Sky (2019) – totiž skrytou touhou a zároveň strachem z absolutní samoty, co visí jak Damoklův meč i nad existencí celého našeho druhu. Gray na konci nabízí relativizaci, co tahá za uši, ale je odpustitelnou nahnilou třešní za jízdou temnoty, která má potenciál v divákovi konečně zanechat nějakou jinakost, docela jiný pocit než přeužívanou epiku.

Ad Astra rozhodně není bez chyb a obešla by se hned bez několika zvratů, jejichž přítomnost dost odradí určité množství potenciálních fandů. Gray navíc opouští svou estetiku filmové klasiky točené v rámci technické moderny (opět skvělé Ztracené město Z) a s Hoytemovým okem tvoří hru artificiálních světel, gelů a snových třpytek (na míle daleko od jakéhokoliv high-techu), nabídne již zmiňovanou hororovou odbočku a obávanou, ve výsledku skvěle vyvedenou westernovou sekvenci na roverech v lehké gravitaci našeho Měsíce. Má své místo a funkci – nadbytečné berličky se tu dají poměrně snadno najít jinde. A pokud se jednomu ponor do tohohle futuristického hnusu hned na jeho startu podaří, je těžké procitnout jen kvůli nějakému formálnímu nebo dějovému přešlapu, nefungující větě nebo zbytečnému klišé. Potopit se do Ad Astry dá snadno – vynořit se z noční můry našeho společného existenčna může být o poznání těžší.
Nejen cesta do hlubin astronautovy duše, ale i dobrodružství, horor a nezměnitelná kauzalita naší společné tragikomedie, co se ve světě tvořeným výhradně zlými sny šňupe po kilech. Gray svírá režijní otěže pevně a snaha nezalíbit se na první dobrou a pokojit kinomasy je něčím, čeho si v áčkovém studiovém filmu musíme vysoko cenit.