Yorgos Lanthimos má nakročeno na západ. Jeho estetika původní řecké divnovlny se s každým dalším vyprodukovaným filmem pozvolna drolí do přístupnějších a koukatelnějších děl středního proudu, která lákají na čím dál vyšší hereckou smetánku, často ručně vybíranou přímo ze soupisky Hollywoodu. Což je případ Favoritky – Lanthimos si v ní hraje s postavičkami na britském královském dvoře v nové, zábavné a přístupné taškařici, která vyhrává krom divákova srdce i Guinessův rekord v kategorii “nejrychlejší honitba před Emmou Stone na filmovém plátně”. Vážně, do první masturbace jsou to od úvodních titulků zhruba čtyři minuty.
RECENZE (AH) — A právě míšenka absurdní, komediální a vážné tonality je Lanthimosovou nejsilnější zbraní. Ono libování si v trapnu, v ponižování a nadřazování postav, v testování společenských norem toho, co je ještě divácky přípustné a co jde daleko přes čáru… tedy atributy, které lze přiřadit Lanthimosově specifickému stylu, co jsou přítomny a hrají prim rovněž ve Favoritce. Tvůrcův třetí anglofonní film pokračuje v trendu transformace jeho osoby do evropské/západní skupiny autorů (taky vyměnil život v rodných Athénách za o něco ponurejší Londýn), kteří si ale přes společné znaky kina starého kontinentu drží vlastní specifikum – ražení, podle kterého je lze z plátna identifikovat buď na první, nebo ten druhý pohled. Zároveň je tu Lanthimos přístupný jako nikdy dříve – jeho řecké filmy s incestem a dalšími extremitami lidského žití působí ve srovnání s Humrem nebo Favoritkou jako zrající (a zároveň politické, fungující) pokusy tvůrce, který si postupně hledá způsob vyjádření, onen filmový hlásek. Studená sterilita, kde se dialogy střílí rychlostí samopalu bez zjevných emocí, huronské a mnohdy nesmyslné činy postav, témata vycházející z antiky a její mytologie – v tom všem víceméně pokračuje, jen je to ještě baleno do kostýmního šprýmu: dramatu situovaného na přelom 17. a 18. století.
Dějem otáčí tři ženy a zbylí arostokratičtí „duchové“ britského královského dvora, kde se vlažně navazuje na historické reálie z doby vlády Anny Stuartovny, kterou tu s jejími dvěma pravýma rukama předvádí Olivia Colman, která společně s Rachel Weisz a Emmou Stone prezentuje hereckou vyšší dívčí na celé šíři spektra: od poloh vyloženě groteskní komedie přes vážně míněný podtext o vztahu k bytí, lidem, království. Morální rozklad situace mezi příslušníky dvora a vedením státu je přímou reflexí stavu monarchy, který v případě Anny excesivně nakládá se státním majetkem, úředníky a prostředky, zároveň zadělává na jednoho potomka za druhým, spoustu z nich ovšem potratí či nadále nezvládá. Královna navíc trpí chronicky nemocnou tělesnou schránkou, jejíž chřadnutí je přerušováno milostnými hrátkami s dvěma chráněnkami, tou "starou dobrou" a čerstvě příchozí. Soulož je tak primární metodikou v boji o moc a tvůrce si do osmi segmentovaných obrazů o délce dvou hodin dělí mocenskou studii lidského ducha, jejíž základ je v oné schopnosti poskytovat fyzickou rozkoš. A když není po ruce ani jedna z vnadných poradkyň, má královna k zábavě kuchyňské pamlsky, pohodlí v nicnedělání či armádu sedmnácti králíků.
Yorgos zkouší fyzický hokus pokus mezi všemi účastníky prapodivného milostného trojúhelníku, interiéry i exteriéry zámků a jejich zahrad se nebojí snímat nekonvenčně, namíle daleko od Barryho Lyndona (1975) nebo Marie Antoinetty (2003), často sahá po extrémně širokých sklech či rovnou fisheye estetice, která tu kopíruje status „divna“ v mocenských hrách uvnitř noblesních salónů, dámských budoárů a, samozřejmě, ložnic. Tam probíhají pomyslné souboje mezi ženami a možnými budoucími vladaři, zatímco bitvy mužů jsou v polích války s Francií, která tu občas vykvasí na povrch a kterou nepřítomně řídí královniny příkazy, které mají v dramatické estetice mnohem menší důležitost než to, kdo se s kým večer vyspí.
I přes tuhle odlehčenou extremitu je ale Favoritka konzistentním a jednoznačně nejpřístupnějším filmem tvůrce, o kterém Evropa ještě nadále uslyší. Lanthimos svoje zbraně pulíruje hypnotickým audiovizuálem, ve kterém se na ploše sto dvaceti minut dá příjemně ztratit a bavit se přibývajícím dějovým ďábelstvím. A kudos hercům, kteří mají v závěrečných titulcích role "Wanking Man" a "Fastest Duck In The City". Pokud chtěl navíc Lanthimos mimoděkem nakreslit frustrující paralelu s fungováním vlády země jeho původu, tak se mu to tady konečně povedlo.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Zábavná a obdivuhodně zlomyslná studie moci, kterou lze zřetelně překreslit do politické současnosti, ať už jde o absurditu Brexitu nebo fungování řeckého parlamentu. Lanthimos hravý a potupný, ponižující a lakonicky posměchářský – tedy přesně takový, jakého ho máme rádi.
ProdukceCeci Dempsey, Ed Guiney, Lee Magiday a Yorgos Lanthimos
Hrají Emma Stone (Abigail Masham), Rachel Weisz (Lady Sarah), Nicholas Hoult (Robert Harley), Olivia Colman (Queen Anne), Joe Alwyn (Masham), a další
Hodnocení zbytku redakce:
5
LČ — Chcete kostýmy, intriky, moc a sex? Já spíš ne. Sebelíp nařasená sukně totiž nezakryje nahatého císaře. Lanthimos se opakuje, jako by už nad látkou ani nepřemýšlel a nechal scenáristu prostě co nejvíc znechutit, glosovat a bavit. To vše zabaleno v hvězdném obsazení, plejádě aristokratických přízvuků a rozdělení na kapitoly. Jak odvážné!
6
JB — Nejpřístupnější Lanthimos – odpadá jelenovská samohana, ale bohužel taky humrovská potutelnost. Výsledkem je cosi uspokojující choutky obyčejně vyhrazené pro Hru o trůny, tedy vzrušení z hnusáckého intrikaření. Cosi rezonujícího s aktuálnější situací se tu taky dá najít, ale upřímně se mi stejně pořád kradla na mysl otázka, proč točit zrovna tohle. Kdybych se rozhodoval podle synopse, a ne režiséra, v životě bych na to nešel.