Festivaly — 25th FEBIO, 19. březen 2018 10:58Ani jeden odstín šediRecenze filmu Na Chesilské pláži (2017, 105', GB)

RECENZE (JB) — Jednopokojovka a flashbacky a rozněžnělá novomanželská dvojka. Adaptovat tenhle druh literatury je ošemetná věc – nostalgický kontrast sluníčkové minulosti a krušného teď sice audiovizuální medium zúročí perfektně, sklony k přeslazenosti jsou tu ale hrozivější než kde jinde. Práce s klišovitým tokáním, hra s hereckou chemií, doslovnost a didaktičnost sdělení, atd. Scenáristovy zuby nechť jsou vylámány.

Chesilská pláž naštěstí netrpí na všechny tyhle neduhy, a když, tak ne zvlášť intenzivně. Skladba je v podstatě bezchybná, otvírák familiérním dialogem, pokračování skrze humoristické epizodky, důraz na mladíčkovské pudy a z nich pramenící komunikační šumy. Proložit záblesky z minula, nastínit sociální bariéry, deprivace a možné zneužívání (?). Inventář je komplet a celkem to dává smysl. I když by se vyplatilo možná někde ubrat a jinde přidat. Náběh na zásadní konflikt není konzistentní, předznamenání neexistuje, a pokud je to záměr, není podložený.

Základem příběhu tu sice je lidská naivita a impulzivnost, flashbackové sekvence ale trpí jejich přemírou, což vývoji vztahu ubírá na legitimnosti, jede se na drátkách, ale osobnostně to úplně nezapadá, a to bohužel tím nešťastným způsobem. Na sbližování vlastně víc funguje rozměr třídních rozdílů a obecně rodinná traumata, charaktery samotné často působí rutinně. Ve výsledku se tak v pokoji nachází průměrně ustanovená dvojka s problémem, který by vlastně fungoval i sám o sobě (a je k tomu v podstatě „donucen“).

Finální část má díky tomu pořád solidní dopad, i přes nenadálý skok v čase a nastavovaný konec. S riziky patosu se vypořádává překvapivě dobře, vyhýbá se obří přecitlivělé nástraze a končí na solidní, málo definovatelné notě. Co se neustanovilo v první půli, už samozřejmě vynahradit nemůže, dovádí ale příběh k přínosnému a emočně poměrně silnému konci.☞ PINBACKER