Festivaly — 25th FEBIO, 21. březen 2018 23:19 aktualizováno 21. březen 2018 23:19Profesor XXXRecenze filmu Profesor Marston a dvojí Wonder Woman (2017, 108', US)

RECENZE (AH) — Angela Robinson točí audiovizuální díla o autech s Lindsay Lohan nebo detektivní týmovky se špiony/studentkami v krátkých minisukních, které jsou divácky házeny do propadliště dějin filmu jako totální odpad. Na research pozadí a díla Williama Moultona Marstona si autorka vzala dlouhých osm let, po kterých přišla se scénářem, obsazením a režijním plánem, jež je pomyslně nadepsán "jak využít všechna typická klišé s postupy cejchované bezelstnou typikálií, nabalit je na feministicky obalené drama obsahující tři zajímavé herce a unudit přitom návštěvníka festivalu či multiplexu k smrti". Ovšem pokud budeme srovnávat aktuální posun s postojem Angeliny vzhledem k závodění se zpívající 'Dee Lohan, je Professor Marston and the Wonder Women nejlepším filmem její kariéry a tohoto roku.

Nelze zastírat, že jeden podporuje filmové vedení, které nedaruje diváku své bytí zadarmo, co odmítá prosté servírování takříkajíc na tácu. Robinson stojí na opačném konci tohoto pomyslného spektra a ne, po shlédnutí jejího nejnovějšího snímku je existence chuti k vidění její předchozí tvorby stála velice malá. Její na skutečnosti založený příběh je prezentován se smyslnou hudbou v erotických scénách, jejichž množina obsahuje i divácky atraktivní sexuální styk o třech aktérech, který zůstává stejně povrchní jako hypokrit, který se zajde na film podívat jen kvůli této peprnosti (stejně tak jako u Blue Is the Warmest Color (2013) nebo The Dreamers (2003)).

Trio věčně nakvašeného Lukea Evanse, skvělé Rebeccy Hall a sličné Belly Heathcote přitom nepostrádá chemii a v divadelně přehrávaných náznacích naráží na přítomností opakovená a aktuální témata ženské rovnoprávnosti, emancipace a homosexuality, která je tu zobrazovaná ve dvou rovinách: jako čirá láska z okouzlení krásou ženského těla (opět blikající hypokritova kontrolka) a jako nebezpečné tajemství, s jehož prosáknutím do veřejnosti čekají postavy jejich soukromé potupy. Tohle všechno je doslovně ilustrované obrazy a sekvencemi co se pasují do podoby černobílých důkazů, takže odejít z kinosálu s tápavým hučením v hlavě je prakticky nemožné.

Co působí největší problémy, je ale autorčina interpretace látky a povaha jejího vidění dané pravdy, od které se sama odchyluje a s mnoha a mnoha roky příprav režíruje s vysokou nezáživností. Ani jednou neopustí koleje, jejichž dráhu zajelo desítky předešlých snímků. Strukturálně: se vzpomínkovou povahou, dramaticky: s jasným a předvídatelným posunem charakterů. Tonalita je rozházená po celém příběhovém pokoji, který skáče z expozice do redakční práce nad tvorbou samotného superhrdinského komiksu, aniž by se ale více zaměřil na samotnou Dianu/Wonder Woman, poté sklouzne do refrénu lekcí z posluchárny, které nemají v rámci syžetu žádný větší smyl (krom opakovaného důkazu profesury hlavní postavy). A když už dojde na práci s lanem pravdy, rekreantský spanking či lehké BDSM s bojem o dominanci, ze smyslné romantiky přichází snímání á la Tommy Wiseau, do jehož postavy pervyho z The Room (2003) najednou schematicky zapadá profesor Marston. Ten je místy redukován na slintavého čekače v různých rámech dveří, pozorujíc líbačku dvou žen jeho života a nedočkavě vrtíc končetinami, než ho holky vyzvou k připojení.

Snímek vlastně v prohře nad vlastní uceleností a s neúspěchem nějakého zajímavého vybočení ani nepřinese odpověď na otázku, kterou obsahuje ve svém názvu, tedy "kdo to vlastně sakra byl William Moulton Marston?".☞ PINBACKER