Pinbacker ~ Festivaly ~ 25th FEBIO recenze
Wonder Woman a její pisálecký stvořitel se svou ženou si v po uši zamilované trojici užívají společné radovánky, za které by se občas nestyděl ani Tommy Wiseau. Důkladný historický výzkum autorky a loňský komiksový předvoj od studia gigantického DC by biografické festivalovce měly rozhodně pomoct – stejně tak jako mix všelijakých sexuálních zvyklostí, praktik a experimentů (bulvár na tohle jede) spojených se šílenou vášní, která překonává rozdíly třídy, rodinného stavu i pohlaví. Ovšem teprve obraz vztahu společnosti k polygamii a homosexualitě ve Spojených státech dvacátých let ukazuje, co je to ta pravá americká bondáž.

Profesor XXXrecenze napsal

Adam Hencze

dne 21/3/2018

Angela Robinson točí audiovizuální díla o autech s Lindsay Lohan nebo detektivní týmovky se špiony/studentkami v krátkých minisukních, které jsou divácky házeny do propadliště dějin filmu jako totální odpad. Na research pozadí a díla Williama Moultona Marstona si autorka vzala dlouhých osm let, po kterých přišla se scénářem, obsazením a režijním plánem, jež je pomyslně nadepsán "jak využít všechna typická klišé s postupy cejchované bezelstnou typikálií, nabalit je na feministicky obalené drama obsahující tři zajímavé herce a unudit přitom návštěvníka festivalu či multiplexu k smrti". Ovšem pokud budeme srovnávat aktuální posun s postojem Angeliny vzhledem k závodění se zpívající 'Dee Lohan, je Professor Marston and the Wonder Women nejlepším filmem její kariéry a tohoto roku.
© Annapurna Pictures

Nelze zastírat, že jeden podporuje filmové vedení, které nedaruje diváku své bytí zadarmo, co odmítá prosté servírování takříkajíc na tácu. Robinson stojí na opačném konci tohoto pomyslného spektra a ne, po shlédnutí jejího nejnovějšího snímku je existence chuti k vidění její předchozí tvorby stála velice malá. Její na skutečnosti založený příběh je prezentován se smyslnou hudbou v erotických scénách, jejichž množina obsahuje i divácky atraktivní sexuální styk o třech aktérech, který zůstává stejně povrchní jako hypokrit, který se zajde na film podívat jen kvůli této peprnosti (stejně tak jako u Blue Is the Warmest Color (2013) nebo The Dreamers (2003)).

Trio věčně nakvašeného Lukea Evanse, skvělé Rebeccy Hall a sličné Belly Heathcote přitom nepostrádá chemii a v divadelně přehrávaných náznacích naráží na přítomností opakovená a aktuální témata ženské rovnoprávnosti, emancipace a homosexuality, která je tu zobrazovaná ve dvou rovinách: jako čirá láska z okouzlení krásou ženského těla (opět blikající hypokritova kontrolka) a jako nebezpečné tajemství, s jehož prosáknutím do veřejnosti čekají postavy jejich soukromé potupy. Tohle všechno je doslovně ilustrované obrazy a sekvencemi co se pasují do podoby černobílých důkazů, takže odejít z kinosálu s tápavým hučením v hlavě je prakticky nemožné.
© Annapurna Pictures

Co působí největší problémy, je ale autorčina interpretace látky a povaha jejího vidění dané pravdy, od které se sama odchyluje a s mnoha a mnoha roky příprav režíruje s vysokou nezáživností. Ani jednou neopustí koleje, jejichž dráhu zajelo desítky předešlých snímků. Strukturálně: se vzpomínkovou povahou, dramaticky: s jasným a předvídatelným posunem charakterů. Tonalita je rozházená po celém příběhovém pokoji, který skáče z expozice do redakční práce nad tvorbou samotného superhrdinského komiksu, aniž by se ale více zaměřil na samotnou Dianu/Wonder Woman, poté sklouzne do refrénu lekcí z posluchárny, které nemají v rámci syžetu žádný větší smyl (krom opakovaného důkazu profesury hlavní postavy). A když už dojde na práci s lanem pravdy, rekreantský spanking či lehké BDSM s bojem o dominanci, ze smyslné romantiky přichází snímání á la Tommy Wiseau, do jehož postavy pervyho z The Room (2003) najednou schematicky zapadá profesor Marston. Ten je místy redukován na slintavého čekače v různých rámech dveří, pozorujíc líbačku dvou žen jeho života a nedočkavě vrtíc končetinami, než ho holky vyzvou k připojení.

Snímek vlastně v prohře nad vlastní uceleností a s neúspěchem nějakého zajímavého vybočení ani nepřinese odpověď na otázku, kterou obsahuje ve svém názvu, tedy "kdo to vlastně sakra byl William Moulton Marston?".
Formálně jízda zšedlou nezajímavostí obsahující nevšedně postavené hráče v doslovné kanonádě současných témat, nad kterými čpí nutnost je všechna přesně ocitovat, popsat a vysvětlit, a hlavně ani jedno nevynechat. Zároveň film bez postoje, vkusu a stylu. Jeden by nikdy nemyslel, že to udělá, ale doporučí tady radši koukačku na Wonder Woman od DCEU, jejíž paní režisérka uchopila dílo skutečně po svém.