Pinbacker ~ Festivaly ~ 49th KVIFF recenze

Dlouho nenápadnému, na spoustě úrovních unikátnímu projektu se po uvedení na filmových festivalech dostává statusu kultu a nálepky hlásající revoluci v kinematografii. Opěvné písně kritiků inkremetují světová hodnocení do horečnatých výšin, a i když se divákovi může Boyhood jevit jako obyčejný kus výpravy o jednom obyčejném klukovi, ostřejší filipiky si film určitě nezaslouží. Linklaterův snímek není škatulkový, ani obyčejný - stejně jako drtivá většina projektů, na kterých Richard kdy pracoval.

Linklaterův chlapecký opusrecenze napsal

Adam Hencze

dne 15/7/2014

A že si texaský rodák několik žánrů vyzkoušel. V jednu dobu je střídal jako ponožky - od dětských komedií přešel do silně přirozených romantických konverzaček, skočil si zarežírovat sci-fi adaptaci Dicka, natočil film o baseballu i vegetariánskou bibli. Českému a světovému divákovi bude Richardův rukopis v jeho nejnovějším (a jednom z nejstarších) snímku Boyhood dobře známý hlavně díky trilogii Before Sunrise/Sunset/Midnight, jejíž poslední díl mohl vidět v našich končinách minulý rok. Splývavá přirozenost, ležérní tempo a proměna Linklatera - romantika v Richarda - dospěláka s nabytou moudrostí jsou totiž hlavními atributy jeho posledního filmu, dost možná mistrovského díla. A právě nenucenost, typická životní klišé a jejich reflexe dělá z filmu jedinečný projekt. Formální divácké lákadlo na dvanáct let natáčení a dospívání v reálném čase může tuto jedinečnost zastínit - snímek se sice jmenuje Chlapectví, v jeho středu vystupuje malý klučina a vidíme svět právě těma stárnoucíma očima, jeho chlapectví ale není hlavním motivem.
© 2014 IFC Films

Richard si mnohem víc hraje s tematikou života samotného a formální prostředek fyzické proměny herců je ikonem rychlosti plynutí času, vypovídá o důležitosti maličkostí, které si člověk jako dítě zapamatuje, aniž by vlastně věděl proč (přesto mu ale v hlavě zůstanou). Je také manifestem rodinných vazeb, retrospektivní výpovědí poslední dekády, hromádkou nenaplněných snů a v neposlední řadě také jedinečným vypravěčským zážitkem. Fajnšmejkr ve snímku některé náznaky a podobnosti s Before trilogií nalezne, filmová řeč ale není stejná (Mason chodící se svou dívkou po Austinu přesto potěší). Upřímně, kolik z nás si opravdu prožilo vycházkovou noc v evropské metropoli se slečinkou, kterou jsme potkali ten večer ve vlaku. Většině diváctva dává tato “velká neznámá" dojem narace, příběhu, který ale v Boyhood úplně chybí. Divák je tu svědkem jakéhosi časosběrného dokumentu, ztotožňuje se ve všedních situacích, kterými postavy prochází, vzpomíná s nimi na devadesátky a první roky nového tisíciletí se soundtrackem složeným z Blink-182, Coldplay, Sheryl Crow.. vidí všechna svá rozhodnutí, svá první rande a trapné chvilky tichých sezení v autě. Typický Čech určitě nevnímá první volby Baracka Obamy jako velký gamechanger, na začátek války v Iráku si ale vzpomene živě a nad odkazy ke kultuře radostně zahopká. Za zmínku stojí Linklaterova prozíravá narážka na nové Star Wars filmy ještě před jejich oficiálním uvedením, lehká kritika Nolanova rytíře či zážitky z dne vydání knižního Prince Dvojí Krve. Většina těchto poznámek srší nenuceným humorem, který je specifický tím, že pod ním umírá smíchy celý sál.
© 2014 IFC Films

Potřebná atmosféra by měla do přirozenosti daleko, pokud by Linklater zvolil jiný casting. Takto dokonale vyvážený ansámbl s nejpřesnější volbou hlavního herce se nesložil už dlouho a celá věc je jedinečnější o to, že Ellar Coltrane byl jako neherec vybrán ve svých šesti letech. Jeho přirozeně se rozvíjející talent muselo zkušené režijní oko poznat v zástupu desítek čerstvých školáků a Coltrane byla sázka do loterie, která se stonásobně vyplatila - díky postavě Masona (která je zpočátku spíše mixem chování samotného Ellara) působí ostatní charaktery živým, nedokonalým dojmem, tak, jak tomu v životě skutečně je. Jeho matka střídá manžely alkoholiky, samotný Mason zápasí s nedostatkem soustředění a všichni tak nějak s přibývajícími roky moudří. I Linklater je moudřejší, ve filmu se nedíváme jen na Masonovo dospívání, mnohem víc je to dospívání Richarda, Ethana, dospívání nás všech. Lidé a jejich karikatury přichází a odchází z našeho subjektivního vnímání, občas do něj vloží nějakou důležitou životní lekci a doufají, že v nás bude dále bujet (učitel ve fotokomoře). Chyby jsou důležité a poučné, kladné vazby mají tendenci ranit a zklamat; Masonova poznání jsou založena na stejné maškarádě, kterou se na této planetě prokousáváme všichni úplně stejně. Změnami prochází samozřejmě i ostatní postavy - Lorelei Linkalter aka Masonově sestře Samantě se ve filmu dostává čím dál tím méně prostoru, což budí dojem postupného odcizení od bratra, přesně, jak to mezi sourozenci bývá. Patricia Arquette je matkou, která je jak symbolem jistoty a domova, tak nestálým oscilátorem mezi prací a dětmi, která neví, co vlastně chce. S Ethanem Hawkem (tátou) zase přijde na plátno vždy enormní porce energie a jeho vtípky se chlubí (jako obvykle) první jakostí. Všechna moudra, co děti na svých rodičích nesnáší, společné výlety, první rozhovory o sexu (podána tím přesně nepříjemným vtipem), konverzační zabřednutí do “jak bylo dneska ve škole", “dobře", sliby o vlastním autě, vlastnoručně vyrobené mix-kazety (konkrétně “black album" Beatles na CD nosiči, které ve filmu dává Masonovi jeho táta jako dárek k narozeninám, dal Ethan reálně své dceři) - to vše zde má své místo. Na scénáři se dle slov režiséra+scénáristy pracovalo během let postupně, náčrt a poselství ale zůstaly od počátku nezměněny. To včetně poslední scény ve filmu (která byla natočena poslední), po jejímž dotočení bylo dvanáct let práce u svého zdárného konce - to nějaký ten vodopád emocí na place rozmíchalo, stejně tomu je i u diváků v sále. Když Mason vyřkne jasně dané poselství, vše do sebe sedne přesně tak, jak má. Slunce symbolicky zapadá a my můžeme skončit tam, kde jsme začali téměř před dvaceti lety - Před úsvitem.
Dvanáct let časosběru spojených vyváženým scénářem, který napsal Richard Linklater aneb život sám, unikátní filmový jazyk s hořkosladkým přesahem a poselstvím, které se na očních víčkách promítá vždy před spaním. Absolutní nutnost každého filmového fandy a prozatimní film roku v režii zkušeného samouka, který v kulisách Austinu kreslí s malým budgetem a minimální produkcí naše dospívání tak, jak se nám nikdy nesnělo - přesto v detailech tak, jak jsme ho prožili.

Hodnocení zbytku redakce:

JB
4
Nejúžasnější a nejzbytečnější Linklaterův film. Manifest průměrnosti, nezajímavosti, falešné autentičnosti.

trailer 1

Linklaterova chlapecká odysea.