Pokažené konce: SHORTS! soutěžní blok 2recenze

Noyade interdite The World in Your Window Najpiękniejsze fajerwerki ever U plavetnilo Copa-Loca

napsal

Adam Hencze

dne 29/1/2018

Kraťas z kategorie "vlastní svět, vlastní pravidla, metafory". Francouzi mají pro tohle odvětví zvláštní talent a ukazuje se to i v Zákazu potápění, kde se s hrdiny zamýšlíme nad hodnotou věcí, činností a služeb, které nám spojují každodenní prožitky tvořící interval života. Je to celkem neotřelá myšlenka a daří se jí vypíchnout nejeden postřeh – především tu ale Mélanie Laleu zápasí s potenciálem formálně nejlepšího filmového závěru!

Ten se bohužel totálně shodí donebevolajícím dovětkem. Zůstane tedy "pouze" pro poťouchlou Francii dialogová divnost, erotický podtext a přesná dávka osamnělosti.

Učebnicový příklad toho, jak zahrát za málo peněz hodně muziky? Tak určitě. Polskem zmítají demonstrace nad společenskou změnou, hrozí občanská válka a vzduchem létají molotovky. Tyto revoluční události sledujeme prizmatem tří postav, které jsou v komplikovanějším trojúhelníku, než se na první pohled zdá. Každá se s nastalou situací vyrovnává po svém.

Nejhezčí ohňostroj ever trpí na nešťastný formát. Na povídkovém rámci je těžké sžít se s charaktery a protrpět si s nimi dost drsně zobrazované události. Jejich strasti a slasti by fungovaly v celovečeráku, je ale samozřejmě pochopitelné, že na něco takového pravděpodobně nebyl budget – pak ale měla předloha možná zůstat na papíře a počkat, až bude vhodnější ekonomická situace. Jde každopádně o profesionálně zpracované dílo, po kterém v paměti a srdci nezůstane nic, než ta jedna sekvence na jeden záběr. A těch už tu bylo.

Autorka má ale určitě body za to, jak se s pár złotymi v kapse dokázala vypořádat se scénami, ve kterých má na ulicích reálné jezdící tanky a mraky policistů ve střetech s protestujícím davem – celkově bezvýchodná atmosféra se tak navodí s jistotou.

Paulina rádá dává. Exotika řeckého letoviska, kde se tak trochu zastavil čas a kde i hotel je loď, ovšem rychle vyprchá. Zobrazování souložového refrénu může navenek vypovídat o tom, že tam, kde opravdu není do čeho píchnout, se prostě bude alespoň kopulovat, a to když už, tak s každým, kdo jde okolo. Na závěr se do toho Christos Massalas zasnaží přivařit starostlivou matku s tím, že to vlastně bylo jenom obal pro rodinné a existenční trable, nic tím ale moc neřekne a nechá svůj film vyznít do ztracena.

Snímání se smyslem pro kompozici a mořská atmosféra společně s tím, že s mezinárodními kraťasy zpravidla přichází něco specifické pro onu produkční zemi, je v Copa-Loca fajn základem – nic dalšího už ale zkrátka nepřišlo. Jestli je Christos Massalas zástupcem nějaké řecké nové vlny, pak řecké nové vlně ještě nerozumím.