Malá estonská vesnička v 19. století a všední trampoty jejích obyvatel – hlad, chudoba, nešťastná láska, nemoci, démoni, oživlá stvoření z nářadí a lebek, a... Dobře. Fajn. Tak všední to zase nebude. V adaptaci románu Andruse Kivirähka se to totiž solidně mele – báje se mísí s realitou a pohanské obyčeje kolidují s křesťanstvím. Nadpřirozeno je všude kolem, za ďáblem se chodí na skok do lesa a démoni se oklamávají navlečením kalhot na hlavu. Korunním tématem je ovšem nakonec lidská hříšnost a hloupost. Erben by zajásal.

Estonská Kyticerecenze filmu napsal

Jakub Brych

dne 21/7/2017
Kviff

Listopad se těžce rozebírá. Sám o sobě v prvním momentě po zhlédnutí působí jako kardinální haluz. Jasně dekódovat jeho děj je takřka nemožné a člověk nepotřebuje estonské známé, aby mu došlo, že tady se při adaptování hodně sekalo. Kniha by nejspíš osvětlila mnohé, film ale nechť si žije vlastním životem. Jen na úvod zmiňme, že Estonsko je historicky velmi soužená krajina, kde příroda byla vždy útočištěm (mají tam rčení: „Les je chudému kabátem.“) a kde má křesťanská víra podobně mizivé zastoupení jako u nás. Tím to ale vlastně spíš končí – Estonci se totiž ukazují být mnohem věrnější folkloru než my a i nápadně podobné tematické okruhy, jako máme u nás v Kytici, jsou v Listopadu poměrně zavádějící. Něco společného se ale přeci jen najde.

Ačkoliv původní kniha vyšla teprve na přelomu tisíciletí, je silně napojená na fluidum pradávna a mohla by být klidně produktem dvě stě (i více) let starého erbenovského sběratelství. Film tuhle skutečnost zrcadlí ostře kontrastním vizuálem přímo inspirovaným fotkami autentických estonských osad z dob minulých. Stylizace je to očekávatelná, to ano, ale v tomhle případě stoprocentně funkční. Vyhrocená dialektika barev reflektuje jak extrémní morální rozpolcenost postav, tak střet pohanského s křesťanským. Šedé oblasti tu takřka nejsou, hraje se na hranách spektra.
© Tribeca Film Festival

Sarnetovu filmu (a pravděpodobně i Kivirähkově knize) se daří hrát na obě strany – fantasy prvky užívá jak coby metafory pro věci všední (poklesky apod.), tak pro prosté ztělesnění náklonnosti ke spiritualitě. Komplikuje to jen informace, že autor předlohy je zatvrzelý ateista. Co se pak stane s teorií, že Listopad je obrana světa duchovního vůči pragmatickým výpadům z bezvěreckých řad? Vždyť film samotný se s vervou pouští do pranýřování bezbožného a ani přírodu nectícího prospěchářství. Bere je snad jenom jako produkt krajní chudoby, která by jindy zavrženíhodné chování omlouvala? Anebo vládne vesničanům v Listopadu prachobyčejná chamtivost, lenost a nepřejícnost a nedosáhnou prosperity, aniž by je potřeli?
© Tribeca Film Festival

Postavy nedokážou korigovat svoje tužby, řítí se do záhuby po sobeckých spirálách (vrcholem budiž POV zrychlené znásilnění služky žádostivým čeledínem) a zneužívají všeho, co mají po ruce. Ani ústřední motiv nenaplněné lásky se nevyšvihne morálně o moc výš nad prohnilé obyvatelstvo vesnice. Oba aktéři trojúhelníku si na sebe malér nakonec ušijí sami. Tady platí erbenovské „Zahráváš si s kouzly pro vlastní prospěch? Budeš pykat!“ Apel na obecnou morálku je patrný,  ovšem s jedním zásadním rozdílem – mýty a folklor Kivirähkovo dílo na rozdíl od K.J.E. nepoužívá jako nástroj, ale jako plnohodnotné aktéry příběhu. V kytici je „magie“ prostředek nábožensky morálního dělení, v Listopadu ztělesněním metafyzična jako takového, a tím pádem reflexí přístupu lidí k němu, a to nejen těch tehdejších, ale i dnešních.

Univerzální morální sdělení pak Sarnet zesiluje velmi vrtkavým a nestálým absurdnem. Vedle (paradoxně) adekvátních situací á la „před morem se uchráníme tak, že si navlečeme na hlavy kalhoty a zmateme ho tím, že máme dva zadky“ pak přicházejí v nestřežených momentech bizarní vtipy a podivuhodná situační komika. A ta se zdaleka ne vždy trefí. Humorný bonus ale naštěstí filmu prospívá, nadskutečná míchanice reality s magií se jím jednak odlehčuje a jednak vtip sem tam trefně korunuje situaci. Jejich funkčnost je prostě jen nespolehlivá…
© Tribeca Film Festival

Nyní ale k zásadní díře na kabátě téhle estonské balady. Je jich nemnoho, jedna konkrétní ale vydá za tucet. Těžko říct, jak by se tvářili v Evropě, kdybychom jim pustili naši adaptovanou Kytici, jestli by se chytali, nebo chytali za hlavu. V případě Listopadu je ale každý zmatený úchop spánků dočista oprávněný. Film totiž vůbec není vstřícný vůči nezasvěcencům. Ačkoliv základní, a vlastně i vyšší než základní tematické vrstvy zpracovatelné jsou, omáčka a děj padají za oběť nemilosrdnému vypravěčskému elitářství. Estonec se vyzná, předlohu u nich četl každý, jenže Čech nemá šanci pochytit jemné nuance, ocenit konkrétní bytost z folkloru a občas se ani orientovat v ději (a tímto plynule přecházíme v režijní přístup). Ne že by Listopad byl vyloženě zmatený, často se ale zdá být schválně zkratkovitý, skoupý na slovo, jindy zase zbytečně přeexponovaný. Tempo a dávkování, potažmo obecné množství informací v tomhle případě na spoustě míst nebodují, nedávají dost, čeho by se šlo chytit. Částečně tak nutí člověka k aktivitě, domýšlet a po projekci převalovat v hlavě, to je ale dost striktně dáno profilací publika, a komukoliv bez špetky náklonnosti k tomuto druhu estetiky nejspíš zůstane Listopad uzavřen.
Lidé se rochní v oportunismu a magická stvoření vesele zneužívají k podřadné práci. V lese je Ďábel a dívky se mění ve vlkodlaky. A nejdojemnější ze všeho je tající sněhulák. Sarnetův Listopad je vitrínou uhrančivé filmařiny, která oživuje estonský folklor s potenciálem hutně rezonovat i u dnešního diváka. Na druhou stranu tematickou pavučinu propojuje špatně čitelným dějem a neznámými rekvizitami, s nimiž se neobtěžuje obecenstvo náležitě seznámit. Festivalovka vhodná pro mozky připravené k akci (a smířené s nevyhnutelným částečným neúspěchem při dešifrování zákonitostí fikčního světa), ale krajně kryptická pro běžného uživatele. Osobně se k filmu stále vracím a těším se na repete, ovšem ne beze strachu, že mě ten v duši uchycený moment možná napodruhé zklame.
6