Začátek i konec na stejné notě. A to doslova. Příchozí otevírají expoziční sekvencí za zvuku Richterovy "On the Nature of Daylight", roztesknělé smyčcové skladby s nezměrnou melancholickou mocí. A k necti filmu patří to, že právě tahle hudební pětiminutovka se z něj vryje do paměti nejhlouběji. Příchozí totiž nejvíce schází svou neschopností opravdu prodat, co nabízí. Na papíře je jejich synopse splněným snem fanouška komorní sci-fi - příběh o kontaktu s mimozemskou civilizací, v němž konflikt nelemují vybuchující žehličky a Empire Staty, nýbrž úplně jednoduchá jazyková bariéra. Lingvistická premisa se z trailerů intelektuálně pýřila a režisérský dohled byl zpečetěním vysokých očekávání.
Film je kdesi na cestě mezi ambicí adaptovat sci-fi povídku a stvořit lidský a dojemný příběh, s trochou potřeby šokovat navíc. Ať už záměrně či nezáměrně, spustil se Villenueve s idealistickou vizí a dospěl k až překvapivě hollywoodskému výsledku. O míře diktátu studia lze jen spekulovat, Příchozí ale působí velmi vysoustruženým a široce vděčným dojmem, tudíž podezření rozhodně je. Ne že by Denis Villeneuve byl kontroverzním tvůrcem, vždy ale dokázal v hollywoodské kulise dospět k něčemu výjimečnému. Tady se děje přesný opak - snová premisa se postupně zhollywoodšťuje, až se znehodnotí.
Přesto nejsou Příchozí špatným filmem. Jen servírují jiný pokrm, než bylo původně očekáváno. Start se ještě nese v kýženém strohém duchu, kdy je mimozemská vizitace podávána rychle a bez přebytečné pompy. Skrze přísně individuální perspektivu zvládá působit na city a navodit odevzdanou až zoufalou náladu. Jen do toho všeho jaksi nepasuje Amy Adams. Ani ne protože by herecky nezvládala, ale pro zátěž minulých rolí, kterou nedokáže odhodit a coby rezignovaná lingvistka není dost přesvědčivá. Kdyby si Villeneuve ze Sicaria přinesl Emily Blunt, troufám si říct, že by to dopadlo o něco líp.
Scénář ale zprvu funguje. Polovinu filmu odsýpá víceméně tím způsobem, jejž sliboval. Postupuje hodně pomalu a při zemi, snaží se o autentičnost. Jako by opravdu tenhle film neměl jinou zápletku než dešifrování mimozemského jazyka a písma. Osobní tragédie hlavní postavy ale nastiňuje, že tu půjde o víc. Což nemusí nutně být špatně. V tomhle případě ovšem film míří cestou, kterou si nemůže obhájit. Kdesi v půlce přehazuje děj z manuálu na automat a všechno se pomalu lisuje do velmi ohraných proporcí. Jazyková bariéra padá a začíná se hrát s efektními pimprlaty, a jako ve Dni, kdy se zastavila Země se do popředí dere okaté mírotvorné poselství.
Snaha povýšit komorní zápletku na globální rozpětí rozmělňuje většinu intelektuálního potenciálu ve prospěch vousaté morální litanie. Načrtnutá ústřední myšlenka a palčivý lingvistický problém, ono “do jaké míry je mysl utvářena jazykem a naopak”, je pak zúročená senzacechtivým způsobem, který na ploše krátké povídky asi může být zjevením, zde ale jen lacině korunuje nefunkční melodrama. Jednoduše řečeno, Arrival se místo následování podnětné ideje a její reflexe kromě obsahu například i formou (šlo by to) vydává ve šlépějích tradičního dojáku, jemuž řečená idea pouze slouží jako podklad a záminka. Chvilku to vypadá, že se bude opravdu řešit víc než snůška klišé, nakonec se jí ale nevyhneme.
