Denis Villeneuve se pouští do lingvistických hrátek v nové sci-fi, která by měla zároveň atakovat intelektuální i blockbusterovské mety. Konfrontace pozemského a mimozemského jazykového systému spolu s minimalistickým vizuálním hávem lákají na nehollywoodsky chytrý a poutavý kinozážitek. Jsou Příchozí letošním Districtem 9?

Den, kdy se zase zastavila Zeměrecenze filmu napsal

Jakub Brych

dne 15/10/2016
Logo venice


Pinbacker ~ Festivaly ~ 73rd. La Biennale di Venezia
Začátek i konec na stejné notě. A to doslova. Příchozí otevírají expoziční sekvencí za zvuku Richterovy "On the Nature of Daylight", roztesknělé smyčcové skladby s nezměrnou melancholickou mocí. A k necti filmu patří to, že právě tahle hudební pětiminutovka se z něj vryje do paměti nejhlouběji. Příchozí totiž nejvíce schází svou neschopností opravdu prodat, co nabízí. Na papíře je jejich synopse splněným snem fanouška komorní sci-fi - příběh o kontaktu s mimozemskou civilizací, v němž konflikt nelemují vybuchující žehličky a Empire Staty, nýbrž úplně jednoduchá jazyková bariéra. Lingvistická premisa se z trailerů intelektuálně pýřila a režisérský dohled byl zpečetěním vysokých očekávání.
© 2016 Paramount Pictures

Film je kdesi na cestě mezi ambicí adaptovat sci-fi povídku a stvořit lidský a dojemný příběh, s trochou potřeby šokovat navíc. Ať už záměrně či nezáměrně, spustil se Villenueve s idealistickou vizí a dospěl k až překvapivě hollywoodskému výsledku. O míře diktátu studia lze jen spekulovat, Příchozí ale působí velmi vysoustruženým a široce vděčným dojmem, tudíž podezření rozhodně je. Ne že by Denis Villeneuve byl kontroverzním tvůrcem, vždy ale dokázal v hollywoodské kulise dospět k něčemu výjimečnému. Tady se děje přesný opak - snová premisa se postupně zhollywoodšťuje, až se znehodnotí.

Přesto nejsou Příchozí špatným filmem. Jen servírují jiný pokrm, než bylo původně očekáváno. Start se ještě nese v kýženém strohém duchu, kdy je mimozemská vizitace podávána rychle a bez přebytečné pompy. Skrze přísně individuální perspektivu zvládá působit na city a navodit odevzdanou až zoufalou náladu. Jen do toho všeho jaksi nepasuje Amy Adams. Ani ne protože by herecky nezvládala, ale pro zátěž minulých rolí, kterou nedokáže odhodit a coby rezignovaná lingvistka není dost přesvědčivá. Kdyby si Villeneuve ze Sicaria přinesl Emily Blunt, troufám si říct, že by to dopadlo o něco líp.
© 2016 Paramount Pictures

Scénář ale zprvu funguje. Polovinu filmu odsýpá víceméně tím způsobem, jejž sliboval. Postupuje hodně pomalu a při zemi, snaží se o autentičnost. Jako by opravdu tenhle film neměl jinou zápletku než dešifrování mimozemského jazyka a písma. Osobní tragédie hlavní postavy ale nastiňuje, že tu půjde o víc. Což nemusí nutně být špatně. V tomhle případě ovšem film míří cestou, kterou si nemůže obhájit. Kdesi v půlce přehazuje děj z manuálu na automat a všechno se pomalu lisuje do velmi ohraných proporcí. Jazyková bariéra padá a začíná se hrát s efektními pimprlaty, a jako ve Dni, kdy se zastavila Země se do popředí dere okaté mírotvorné poselství.

Snaha povýšit komorní zápletku na globální rozpětí rozmělňuje většinu intelektuálního potenciálu ve prospěch vousaté morální litanie. Načrtnutá ústřední myšlenka a palčivý lingvistický problém, ono “do jaké míry je mysl utvářena jazykem a naopak”, je pak zúročená senzacechtivým způsobem, který na ploše krátké povídky asi může být zjevením, zde ale jen lacině korunuje nefunkční melodrama. Jednoduše řečeno, Arrival se místo následování podnětné ideje a její reflexe kromě obsahu například i formou (šlo by to) vydává ve šlépějích tradičního dojáku, jemuž řečená idea pouze slouží jako podklad a záminka. Chvilku to vypadá, že se bude opravdu řešit víc než snůška klišé, nakonec se jí ale nevyhneme.
Villeneuve tentokráte pálí dosti banálně. Vrcholně přitažlivou zápletku dostrkává jen do bodu, kdy se třetina obecenstva v kině zmůže na unavené “wow”. Přitom filmařsky z toho šlo vytěžit o dost víc a ani by nebylo potřeba úplně opustit blockbusterové končiny. Stačilo by nevykašlat se na to nejzajímavější v polovině filmu a ušetřit si morální poselství, které bylo in možná v padesátých letech, aneb Gort volal a že prej ať mu nekradem jeho repliky. Příchozí jsou vzhledem ke své zápletce i svým kvalitám zároveň i Odchozí. Nejsou Districtem 9, ale spíše Elysiem. Což je škoda.
5

Hodnocení zbytku redakce:

LK
9
Kontakt 2016. Ve své komornosti – která, přiznejme si, může skutečně kdekoho i nepříjemně překvapit – jsou Příchozí vybaveni i působivostí vyhrazenou v dnešní době komiksovkám a pohádkám o záchraně světa. Hutný snímek ale na rozdíl od nich plyne se vší rozvážností, kterou si otázky smyslu bytí a časoběhu zaslouží; stejně pomalu se později usazuje a dozrává. V zásadě dost jednoduchý příběh spolehlivě pracuje s koncepty nevyhnutelnosti a příslušnosti k vyššímu celku, nenuceně se zračícími ve tváři a gestech bezradné, excelující Amy Adams. Husí kůže zaručena.  Sci-fi roku.
8
Mírotvorbu a díry ve scénáři stranou, Villeneuveovi se daří niterně zapůsobit, což je v případě Příchozích riskantní sázka, která diváka buď naštve anebo naopak porazí. Složit skládanku dohromady přitom není tak nadlidským úkolem: zato forma, kterou dostaneme jednotlivé kousky, filmové vyprávění využívá na maximum. Nejde tak o to lamentovat, že někde je přislazeno, že zazní voiceover nebo že nelineární vnímání času je filmařsky nemožným úkolem: jde o to nechat se prostě vtáhnout. Komu se podaří podrobit se, bude překvapen, jak moc je největší letošní sci-fi o mimozemšťanech namířeno jako zrcadlo, jak moc vypovídá o nás. A jak moc není největším sci-fi, ale spíš pomalou, táhlou úvahou o vnímání času.