Pinbacker ~ Festivaly ~ 51st KVIFF recenze
Jedna kancelář, jeden iPhone, jedna chladná lidská osobnost. Film stavící na strohé premise sólo herce a telefonu v sobě snoubí klaustrofobičnost Schumacherovy Telefonní budky a tíživost Vinterbergova Honu. I když ta srovnání jsou přeci jen celkem troufalá...

Vymahač – charóšij thrillerrecenze napsal

Jakub Brych

dne 5/7/2016

Vymahač je pro svého režiséra Alexeje Krasovského prvním celovečerním filmem (i když s trochu necelovečerní stopáží). Na 51. KVIFFu si tak gaspadin Alexej odbyl svaju premiéru u nás v Čechách a padla na něj část tíhy reprezentovat zde novdobou ruskou kinematografii. Trailer navnadil skvělým Konstantinem Chabenským a zádumčivou atmosférou kanceláře coby jediné užité lokace. Krasovskij si zvolil solidní výzvu a zadělal na napínavou one-room show s potenciálem solidního přesahu, či jen pouhou možností vyjádření vlastních subjektivních pocitů a postojů.

Otupující měkké světlo místnosti a kamera přilepená na Chabenském (ze všech ostatních máme pouze hlasy, popřípadě siluetu) ale nakonec hrají prim před osobnějšími rovinami. Vymahač má všechny technické vychytávky k tomu, aby se dal brát naprosto vážně - svižné tempo, kameru, koherentní scénář, který nevaří jen z vody, ale dotýká se i detailů, pracuje s autentickými situacemi, prohlubuje Chabenského vymahače/vyděrače Artura a vytváří z něj legitimní prototyp chladně uvažujícího manipulátora.

Prototyp však bohužel zůstává nejvyšší metou, jako by Krasovskij ve výsledku Vymahačem jen dokazoval, že všechno to, co umí západní kolegové, dokáže taky. Hlavní i vedlejší dějové linie dostrká obhajitelným způsobem do těch míst, kam dle diváckých očekávání dostrkána být mají. Artur sám není zlý člověk, je pouze vinou systému zcyničtělou, takřka tragickou figurou, z pod jejíhož povrchu film doluje skryté citovější vrstvy. Duševní pohnutí ale přichází podivně snadno v kontrastu s prvotně načrtnutou aurou sviňáctví, a tam, kde by jaksi logicky měl následovat boj o šanci na pokání, přichází nepadnoucí mučednické završení.

Krasovskij se v otázce rozhřešení hlavní postavy přiklání k lidovostí zavánějící tezi “v každém z nás je nějaké dobro”, kterou až na konci nepřesvědčivým způsobem podetne s tím, že k vykoupení přeci jen nestačí zbrklé prozření a hrst vlídných slov. Boj s vnějšími faktory nezajistí legitimizaci zásadních duševních pohnutí Arturových, a radikální závěrečná pasáž bohužel vinou tohoto nemá tu váhu, jakou zřejmě Krasovskij zamýšlel. Morální hra je zkrátka moc jednoduchá a schází příliš malou vůlí vrhat se hloub a dál v úvahách a dialozích. Možná měl Krasovskij strach, že film, který se po celou dobu nehne z jedné místnosti, by s delší stopáží publikum nudil.

A možná by to tak i bylo, s pár minutami navíc by se ale Vymahač mohl přinejmenším pustit o kus hloub do vymahačovy duše. V Chabenském má režisér obrovskou oporu – Anton Goroděckij z Noční hlídky je uvěřitelný po celou dobu a je radost ho sledovat. Jeho dominantní Artur se oblíbí snadno, a dost na to, aby se Krasovskij vůbec nemusel bát vložit mu do úst osobnější dialogy, jejichž účelem by nebylo jen vyrovnat se nastaveným standardům, ale žít si víc vlastním životem.
Vymahač je zručně zrežírovaný a bravurně zahraný. Alexej Krasovskij věděl nejspíš dost přesně, jaký typ filmu se snaží natočit a co pro to musí udělat. A udělal to. Technicky vyrovnal všechny světové režisérské laťky a stvořil funkční scénář, který není k smíchu. Většina úsilí ovšem bohužel padla na snahu ukázat, že to pan režisér má v ruce, a zbylo jen málo prostoru pro osobní investice či žánrové, potažmo tematické inovace. Na zásadní přínos si od Krasovského tedy budeme muset ještě počkat, rozhodně je ale důvod se těšit a držet mu do budoucna pěsti.

trailer 1