Anomalisa je zaprvé funkční hrátkou s atypickou filmovou formou a zadruhé ryze divadelním Kaufmanem. Obsahuje velký kus osamělé hravosti jeho Synekdochy, New York a vypůjčuje si i ze staršího V Kůži Johna Malkoviche z roku 1999, jen ty loutky za šestnáct let trochu dospěly – jak fyzicky, tak v hlavě.
Autorsky pluje ve stejné řece témat osamělosti, vězení vědomí a souboje vnímání s banálnem; stop–motion animace je v tomto konkrétním případě nejen unikátním uměleckým vkladem (a šílenou piplačkou), ale především propojením myšlenkového podhoubí snímku s filmovou řečí. Kaufman jako vypravěč opět potvrzuje dávno poznanou skutečnost, že ďábel je v detailech: snímek se dá číst mnoha způsoby a jejich rozhodovací křižovatka je umístěna na adrese divácké nepřístupnosti, což je sympatická “chyba”, která říká “odměněn buď ten, kdož pozorně prohlédne prvoplánovou misi postavy osobnostního kouče Michaela (hlasem David Thewlis) a podívá se Kaufmanovi pod pokličku”.
Tu se snaží tvůrce nadzvednout občasnými diváckými šťouchanci, kterými střídavě utahuje a upouští kohoutek hořkosti. A to je Anomalisa především – hořká studie osobnosti, nepřístupný a mnohdy nepříjemný elaborát lidského vnímání, snové divno, jehož mnohoznačnost prosákla i do vyznění této “etudy o pěti obrazech”.
Článek vyšel v časopise FULL MOON #60
