Tento týden vyšel v Respektu článek o nespolehlivosti lidské paměti, falešných vzpomínkách a o tom, jaké důsledky má tato "nedokonalost" na každodenní život. Text o tom, jak křehké jsou naše vzpomínky, postavil autor na pokusu ze šedesátých let minulého století. Alice a Jack Chamberovi (Florence Pugh a Harry Styles) si svoji vysněnou idylku pěstují už o deset let dříve. Jak spolu tyto zcela odlišné informace souvisí?
RECENZE (KS) — Víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Stále zamilovaný (a bezdětný) manželský pár žije v okázalém satelitním městečku uprostřed pouště. Role jsou tady definované jasně: zatímco manželky každý den čeká stejná rutina (vysát, umýt, vyprat, uvařit, bavit se), jejich mužské protějšky společně a spořádaně odjíždí vstříc novým pracovním úspěchům. Zaměstnavatel si své lidi náležitě hýčká, obyvatelé města tak nemají o zábavu nouzi – zvou se na pompézní večeře, whiskey teče proudem a na firemních večírcích nechybí motivační řeči ani burleska ve skleničce šampaňského.
Warner Bros.
Zlom nastává ve chvíli, kdy se jedna z manželek (Kiki Layne) začne proti pevně nastolenému řádu vymezovat. Systém její chování označí za bláznovství a vesnička Victory je během okamžiku o jednu rodinku chudší. Alice, silně znepokojená vlastními halucinačními stavy, se propadá do spleti lží a pomalu jí dochází, že tohle asi není její život.
Děj se může zdát (alespoň částečně) podobný Příběhu služebnice (2017), Victory se ale Gileádu nesnaží připodobnit ani v nejmenším. Společné prvky je možné nalézt v základních tezích, tedy především v budování vlastního, lepšího a bezpečnějšího světa, než je ten současný. Ke srovnání se částečně nabízí i Orwellovo 1984 (zfilmováno 1984), protože všechnu dokonalost a slibovanou bezpečnost střeží "velký bratr".
Warner Bros.
Ústředním motivem všeho se stává symetrie, která v kontextu se závěrečných rozuzlením nepostrádá smysl. Využití Disneyho Tance kostlivců (1929), který jede v televizi během prvního úklidu domova hlavní hrdinky, je trefným easter eggem a jedním z několika složek souměrnosti (také hodiny baletu, odjezdy do práce nebo plánování výstavby města). V tomhle světě totiž neexistuje sebemenší nedostatek, obyvatelé jsou obecně pohlednými a úspěšnými lidmi s různými ambicemi, jež se jim postupně daří naplňovat. Zobrazení estetiky padesátých let (skrz kameru Matthewa Libatiqua) působí se všemi stereotypy neuvěřitelně, s úmyslně přehnanou hladkostí, přitom ale nenudí ani minutu.
Warner Bros.
Režírující Olivia Wilde dávkuje střídavě romantiku a napětí v poměru průměrného Manhattanu (5:2), s blížícím se koncem je ale koktejl víc a víc ostřejší. Soundtrack servírované obrazy skvěle doplňuje a obzvlášť v napínavých okamžicích povzbuzuje pocit zklíčenosti. V několika scénách dochází ke zbytečnému vyhrocení, které s přihlédnutím k celku působí příliš přehnaně a doslovně. V žádném případě ale nejde o nepřehlédnutelnou vadu na kráse. Navíc všemu vévodí úchvatná Florence Pugh, které v její roli podezíravé hospodyňky prostě nejde nevěřit.
Co má tedy snímek společného s oním zmíněným článkem z Respektu? Sílu vzpomínky.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (KS) — Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.
napsala Kristýna S.
