Premiéry, 7. září 2022 18:01 aktualizováno 7. září 2022 18:22Lapkové a nezávislíRecenze filmu Jan Žižka (2022, 125', CZ)

RECENZE (AH) — Především je třeba adresovat onen největší strach, co před uvedením snímku prožíval kdejaký filmový jouda (natož cinefil!), spočívající v možnosti existence předraženého filmového průšvihu s razítkem českých luhů a hájů. Při shrnutí prezentace opatrných trailerů, oznámení R-kového ratingu, výčtu anglicky mluvícího mezihvězdného obsazení a marketingové kampaně s Michaelem Cainem jako “panem Borešem” byly obavy celkem na místě. Ostatně podivně nečeský Ellisův Anthropoid (2016, psali jsme zde), co s podobným zadáním oslavoval hrdinství malé Bohémie a výsledným ztvárněním padal na ústa, je stále na paměti. Je Jáklův Žižka dovedně nablýskaným Potěmkinovým divadlem, maskovaným tvářemi herců ze zámoří a s na místní poměry neměřitelným budgetem, který i kvůli jejich účasti raketově narostl?

Není. Hned po krkolomné expozici Jákl předvádí a až do konce potvrzuje na tuzemské poměry slušnou (vlastně dobrou) filmařskou zručnost a přesvědčivost, jaká tu v rámci produkčních rozměrů není k vidění úplně často. Umělecké ambice absentují, kaskadérský původ a silně analytický přístup autora hnětou produkt připravený na zabalení a shipping do světa, což lze považovat za splnění mise, kterou si počátečními podmínkami vytyčil. Srdíčko a peníze jsou zde v každém ohledu hmatatelné, emoce se prvoplánově ždímou a většina herců je vedena alespoň nějakým směrem. Povětšinou hollywoodským.

Ne nadarmo Jákl spolupracuje s tvůrci, co mají v oboru bohaté zkušenosti. Anglický překlad názvu snímku ”Medieval” je o dost výstižnější: Jáklův Žižka v jádru postrádá to, na co v plakátech a vlastním jménu láká do kina – Žižku samotného – a servíruje lehce nadprůměrné politické drama ze středověku s občasným výbuchem explicitního násilí, které z nájemného lapky v pozadí procedurálně kute lidového hrdinu. Používá k tomu snad všechny myslitelné tropy, co k žánru patří, a řadí tím upozaděnou dějovou linku originu mezi historické postavy obdobného typu. Do rozvoje samotného Žižky tak míchá příběhy odbojů Robina Hooda a vzestupů proti vrchnosti Williama Wallace, na jejichž pozadí bojují ve hře o trůny z výprodeje tři postavičky o moc nad královstvím (Matthew Goode, Til Schweiger a Karel Roden). Po vzoru Statečného srdce Jákl do děje volně vpisuje smyšlenou princeznu, se kterou se srdcatý odbojník zaplete v jeskynním vztahu, co ze stockholmského syndromu přeroste v celkem uvěřitelnou love story (a taky pochází, i když vzdáleně, z Francie!).

Legraci ale stranou – díky zasazení děje do prvních let 15. století tu historií otloukaní boží bojovníci ještě řemdihy nerinčí, Hus v relativním klidu káže o zkorumpované církvi a kraj obchází bída. Jákl se tím obratně vyhýbá nutnosti portrétace husitů a zaujetím postoje k jejich lehce kontroverznímu hnutí. Místo toho ho baví středověk jako takový, v jeho podání jde o čvachtavý hnus dějin, kde je nebohý vesničan pouhý krok od toho, aby ho někdo nabodl na kůl, oběsil nebo dekapitoval. V tomhle ohledu se snímek nedrží zkrátka a servíruje místy nečekanou brutalitu, co ovšem není prvoplánová a pomáhá dokreslovat svět, který ji snášel na denním pořádku. Škoda jen, že i dost vynalézavá akce je v přechodu z celků do detailů snímaná nepřehledně a bourneovsky “trhaně”, takže osudové souboje rivalů nejsou osudové, ani rivalské, a vizuálně nijak nevyniknou.

To nelze tvrdit o zvukové stopě, která každou pěst i kop až parodicky amplifikuje se souzvukem stovky bubnů a basů, a co prakticky neustále doplňuje obraz o generický středověký chorál nebo smyčce. A když už se zdá, že nalezne nějaké hudební téma, tak ho nijak nevyužije – kromě “ktož jsú boží bojovníci”, která by ale zasloužila o fous pečlivější treatment než transformaci závěru na patos. Stejně tak titulkové dovětky, kdy si film po dvou hodinách najednou vzpomene, čí příběh vlastně vypráví a hrr-hrr dodá shrnutí zbytku Žižkova bytí a fakt, že “nebyl nikdy poražen”. Nic z předchozích dvou hodin nám ale neříká, že se jedná o hodnotu nebo vlastnost, o kterou filmový Žižka usiloval. Dovětky o Ukrajině dotvoří patos nadobro. Ani jedno z toho není pomyslná žižkova výhra.

Naopak jde pravděpodobně o hlavní dělítko líbivosti snímku v očích tuzemského publika: Jákl na plátno očividně vylil vše, co po rukách měl, a jeho vášeň lze jedině obdivovat – v rámci prodeje snímku do zahraničí musel ovšem děj hodně zpřístupňovat, a tím i zjednodušovat, především co se týče kresby zprofanového vůdce utlačovaných mas. Ben Foster je jednoduše postavička z Kingdom Come, co umí mlátit věci kolem sebe a drtit kosti palcátem, polidštění při trocnovské návštěvě bratra je prakicky jedinou chvílí jeho charakterizace.

Vklad mocenských hrátek mezi Zikmundem, Rožmberkem a Václavem IV. je v celkové dramaturgii neohrabaně nevyužitý, přerušuje a drobí tu část příběhu, co měla být tou nejzajímavější: zrod bojovníka je tak soustružen pouze v náznacích mezi lesními přesuny jeho tlupy žoldáků (která je skvělá, i když se její členové v časoprostoru místy přesouvají hodně nelogicky) a různými scénáři přepadení. Ty si ale sedají na střídačku častěji než je pro tempo a rytmus snímku zdrávo, plátno jim pravidelně kradou prostřihy do komnat hradů, kde pan Boreš a mocenská trojice slouží primárně k rozvedení expozice a potvrzení banálního faktu, že “ty u koryt jsou prohnilí“. Děj se v druhé půli začíná uplně rozpadat a pokračující hra o trůn své figurky i přes jejich přibývající reakce nadále definuje jednou, někdy dvěma vlastnostmi – i liška ryšavá žadoní po větší pozornosti, obzvlášť když ji vdechuje život výtečný a nevyužitý Matthew Goode. Pozornosti se na druhou stranu dostalo smyšlené Kateřině (misi plnící Sophie Lowe), která slouží jednak jako MacGuffin, druhak jako středobod i jediný hybatel děje, a jako jedna z mála ženských postav se i přes vlastní únos sympaticky rozhoduje o vlastním osudu sama. I když mnoho voleb jí Jákl často nedává.

Byl by Žižka lepší jako jedno-sezónová minisérie se stejně vysokou hranicí produkce a důmyslnější rozvojem všech jejich linek? Rozhodně, ale bylo by pravděpodobně nemožné ji zaplatit. Přesto je Žižka v rámci tuzemské kinematografie po dlouhých letech slušným zářezem v poměru měřítka produkční kvality a vlastního vývozního potenciálu. Výsledný obtisk a divácký dojem z plátna je jedničkovým vysvědčením pro Jákla v předmětu efektivity výroby, protože pět set milionů korun je v měřítku západu rozpočet romantické komedie. S ostatními položkami to jde poměrně strmě dolů, upokojme se proto alespoň faktem, že se vznikem a prodejem velkofilmového monstr-artiklu bude naše řemeslná práce více vidět venku, že se zesílí post-covidově zašedlá existence našich kaskadérů a dalších filmových profesionálů, že vyexportujeme produkt, za který se i přes jeho nemalé chyby nemusíme úplně stydět, a který je od typicky chcípáckých témat našich obvyklých zástupců mainstreamu alespoň trochu o tom hrdinství.☞ PINBACKER