Philippe Petit na laně mezi již zesnulými dvojčaty v pedantsky precizním pojetí Roberta Zemeckise slibuje spoustu nevídaného, pro akrofobií trpící diváky spíš nevítaného, vedle toho ovšem nabízí jeden velký snílkovský příběh. Měli jste málo snílkovských příběhu? Cože, opravdu? Vážně? Chcete další? Ach jo. Tak tady teda je...
RECENZE (JB) — Plnohodnotný životopisný film, nebo jenom obsáhlé křoví pro Zemeckisovo vypiplané ztvárnění úchvatného balancování na hraně smrti mezi věžemi WTC? Drsná otázka hnedka z kraje, je to ale to první, co člověku přijde na mysl už při sledování trailerů. To a šok z Levittova sice solidního, ale pořád tak trošku bizarního francouzského přízvuku. Zemeckis si vybral ošemetnou látku, nejen, že si plete oprátku z vyvolávání spektakulárních očekávání technické senzace, na kterou nutí diváctvo prosedět v kinosálech drahé minuty, ale ono už víceméně všechno podstatné bylo řečeno v sedm let starém vynikajícím dokumentu, který náhodou v českém překladu nese úplně stejný název (to aby se to nepletlo, že ano).
Muž na laně z roku 2008 řekl opravdu mnoho a doložil to spoustou dobových záběrů a rozhovorů. Dobře, řeknete si, hraný film se může zaměřit na život postav, na vytváření vztahů, je to jasné jak facka. On by tam i ten prostor byl, Philippe Petit není obyčejná postavička, kterou shrnete jednou větou. Ctižádostivý, cílevědomý umělec, který vás i přes nejlepší úmysl a vřelý zevnějšek stejně nechá nakonec maximálně si pro sebe zabrat kousek jeho stínu a nikdy nikoho nepustí úplně dovnitř do svojí mysli. Na konci celé velkolepé akce rozhodně nebylo jenom objímání a bouřlivé oslavy úspěchu, došlo na slzy a pálení mostů, a tak podobně. Skvělá látka pro film. Co se může pokazit?
Zemeckis. Pryč jsou doby, kdy si jeho charaktery podmaňovaly naše srdce během sekund. A Muž na laně je pečetí tohohle neveselého faktu. Jeho Philippe Petit si bere z reality jen to, co potřebuje k bezúhonnému feel-good převedení na filmové plátno. Cestou k vrcholkům WTC vymete veškeré klišé snílkovských biografií, vše za zapáleně pozitivní Levittovy narace. Ne že by se tenhle přístup vždycky míjel účinkem, tam, kde má být film odzbrojující, spojení entuziasmu a vyšperkovaných triků opravdu funguje, jsou to ale právě jen ty krkolomné momenty na laně, kterých nakonec zase tolik není (a například kousek ze Sydney ve filmu úplně chybí). Postavy se nalepují rychlým tempem, Kingsleyho Rudy je úplně navíc a všechno otročí jen a jen dokopávání se k finální akci.
V té se Muž na laně stává pravověrným podfukářským filmem, přičemž tahle rovina jako jediná by dokázala obstát i sama o sobě, Zemeckis to prostě má v ruce. Je to i tím, že právě tohle je ten druh senzace, který ulpívá pod věhlasem samotného finálního kousku, ale je skoro stejně krkolomný a zahrnuje vedle Petita skutečné úsilí dalších postav. Do popředí se dostávají detaily – technická stránka věci, množství vybavení i nesmyslnost vniku do střeženého ještě ne zcela dostavěného Obchodního centra. Vynořuje se i jistý konflikt, mezi rozumem, který velí bláznivou akci odvolat, a zběsilým odhodláním, který uvrhává všechny komplice do nebezpečí, nejvíc v situaci, kdy musí Petit a jeho kumpán bojící se výšek přečkat hodinu vsedě na trubce nad nekonečně hlubokou výtahovou šachtou. Korunuje ho moment, kdy už se provazochodec podvědomě chápe železné tyče, aby zneškodnil nenadálého příchozího svědka. I tak ale všechno nakonec přebije scéna na laně, je to to, na co všichni čekali, proč si připlatili za velké plátno a 3D efekt, protože podobně jako třeba u Gravitace, bez vtahujících technologických elementů je tenhle film poloviční. Strhující propastná CGI hloubka pod Levittovýma nohama útočí silou precizní autentičnosti, zdrtí všechny akrofobicky založené a konečně vám vmete do obličeje šílenost a krásu toho všeho. V tu chvíli Zemeckis vytváří na jedné straně technologickou senzaci, sekundárně ale opravdu taky něco krásného, exkurzi pro obyčejného člověka do světa, kam nemá šanci zavítat. Pedantsky a nadšenecky, možná opravdu s určitou dávkou estetického záměru zhmotňuje nezhmotnitelné a vykupuje tím sebe i svůj převážně zbytečný film.
Bohužel si to pak zase zkazí závěrem, kdy vypouští negativní dopady slávy, již Petitovi jeho performance přinesla, a nechává psychologické dopady v nepatrných, spíše neexistujících náznacích. Proto jeho přítelkyně Annie „jenom" odjíždí zpátky do Francie a o vztahu Philippa s Jean-Louisem nepadne ani anglické, ani francouzské slovo. Pro komplexní zážitek, který ohromené vzdechy publika ve světových IMAXech obohatí o jistý vhled do událostí a skutečných postav, to opravdu chce vidět vynikající eponymní dokument Jamese Marshe. ☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Takže omáčka nebo ne? V dotazníku bychom zaškrtli „Spíše ano". Ukuchtěná zručně, ale podle tak ohraného receptu a s nulovou chutí experimentovat, že i ten kousek šťavnatého a křehkého masa ve středu talíře vás oblaží přesně jen na těch několik minut, co ho požvýkáte a co bude doznívat v ústech. Zemeckis trpící hyperglykémií servíruje příliš dlouhý a nezávadný životopisný film, z něhož vyčnívá technologicky triumfální a strhující nejšílenější provazochodecká eskapáda všech dob. Není od věci se na něj vypravit, velké plátno a 3D brýle jsou ovšem v tomto případě výjimečně nutností a očekávání historického svědectví nechť setrvají doma.
napsal Jakub B.
