Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Angieszka Holland po loňském Garethu Jonesovi upírá objektiv na další osobnost 20. století. Jan Mikolášek nemá zdaleka tak neprůstřelný punc hrdinství jako ultračestný válečný zpravodaj, kterého svědectví o Holodomoru nakonec (nejspíš) stálo život, to ale může být úplně jedno, pokud bude scénář mít dostatečně špatnou mušku.

Trojánek postačírecenze napsal

Jakub Brych

dne 10/9/2020

Šarlatán definuje, jakým filmem chce být, už v první scéně, v první interakci hlavních postav. Místo, aby si dal trochu záležet a umisťoval na časovou osu akci a konkrétní činy, jimiž by charaktery vykreslil, nechává Palka, aby první osobnostní rys Mikoláškův, obětavost, propálil replikou, a dal tak návod diváku, co si o protagonistovi má myslet. Snad by to mohl být pokus zavádět falešným předpokladem, film Agniezsky Holland ale s každou další minutou potvrzuje, že je biografií schematickou a bodovou, a zbrklá expozice sem proto bohužel zapadá.

Primární klam a největší šarlatánství, jímž se maskuje bezzubost a nelidskost scénáře, jsou tu dobová estetika a železná jistota I. Trojan, jehož charisma prodá i ten největší šancajk. Lidé tu ale neexistují, jenom načrtnuté postavy definované v základních obrysech. Samotného Mikoláška utváří především jeho talent, a konflikt pak plyne z kolize s dobou a těmi, kdo mu ho nepřejí. Pro podivné autistické záhyby jeho osobnosti není reálné opodstatnění, nebo alespoň nějaký plán, v němž by se funkčně projevovaly. Ty by mohly být důvodem se o něj zajímat, lepší než neosobní léčitelská superschopnost, pro banální nahlas pronášené citáty o náročnosti volby ovšem ve filmu nezbyl prostor, v němž by bylo možno průrvy v Mikoláškově charakteru objevovat.

Morální kontroverze skoro neexistuje, ale tu doopravdy nikdo nepotřebuje, zvlášť byla-li by samoúčelná. Zlo a dobro jsou ale až na pár izolovaných momentů v Šarlatánovi rozestavěné primitivně, Mikolášek bojuje převážně s dobou, se zlými gestapáky a komunistickými vyšetřovateli, kteří vrhají nenávistné pohledy a jejichž vrcholem jsou hřmotné výtrysky vulgarismů. Trojanova postava tak nikam nespěje, jen si dává opáčko z evropských dějin 20. století. Neinformovaný člověk tak bude po projekci schopen zařadit postavu do historického kontextu, o jejím nitru ale bude mít jen sterilní dojem.

Milostnou rovinu opět definují především vnější konflikty a extrémy, protože neexistují rozvinuté osobnosti, které by dovedly vytvořit reálnou emoci. Palko přikráčí zlatavým záběrem jako kovboj, a kovbojem i po zbytek filmu zůstává, je figurkou, o níž těžko věřit, že by k ní někdo mohl pojmout hlubší cit. Skoky od sexu rovnou k rozepřím plodí převážně umělé drama, a i to málo všednosti, která se v rámci vztahu vyskytne, působí křečovitě. Vztah, který konečně vzbudí zvědavost, Mikoláškovo seznamování se s nedobrovolnickým obhájcem, přichází až někdy za půlkou a očekávatelně na minimálním prostoru.

Nabízí se spousta variant, jak se příběhu chopit osobněji, už jen tím, že by se stereotypní zlo nahradilo právě ambivalentním právním zástupcem, nebo se rozpětí zredukovalo z dějinné exkurze na dynamiku uvnitř Mikoláškova sídla, anebo by se mohl mladý Mikolášek definovat něčím víc než zázračně a takřka bez námahy se projevivším talentem (potažmo taky přísnější prací s mladým Trojanem), a víc prostoru pro zkoumání zabijáckého puzení by taky neuškodilo.
Typický případ biografie, která chce říct všechno, a neřekne nic. Již víme, kdy Jan Mikolášek žil a co dělal, o jeho osobnosti ale z filmu získáváme jen vágní svědectví, nesoucí se převážně v duchu patetické adorace, s pár momenty slabosti, které by snad měly nějak kompromitovat heroickou auru, místo toho se ale jen hluše odrážejí od jejího nablyštěného kyrysu. Film drží spolehlivé herectví Ivana Trojana a až na pár výjimek podmanivý vizuál.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
4
Meh.