Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Za humny je Ghidorah! Příšeří univerzum bobtná, k pionýrce Godzille přibývají další klasičtí kaiju – trojhlavý záporák Ghidorah či motýlí sympaťák Mothra. Godzillu tak čekají poměrně krušné chvíle, protože platí, že víc hlav víc ví, ale taky víc hryže a dští elektřinu. Bude Godzilla králem málem, nebo úplně?

Cesta do hnusověkurecenze napsali

Adam Hencze a Jakub Brych

dne 31/5/2019


recenze filmu Godzilla: King of the Monsters ~ Hencze
Dougherty to filmařsky nezvládl zdaleka tak, jak navnazoval – dá rozum, že blockbusterácké trailery cílí pouze a jen na divákovu peněženku a tudíž předvádí ta nejepičtější pozlátka, i tak se ale jedná o dost horší výsledek, než asi kdokoliv čekal.. nebo teda čekal? Možná jsem čekal jen já a niterně si přál, aby byla nová Godzilla hodna starých předloh, aby ukázala nepříjemnou prasbu v tom nejlepším slovasmyslu. Vůbec – Král monster je nejen chabou snahou o budování světa s univerzem, ale hlavně selháním základních filmových pravidel. S délkou záběru zhruba dvě sekundy a střihačem na třech tunách koksu nemá ani ten nejostřílenější audiovizuálo-fil šanci postřehnout, kde se postavy nachází a co dělají (pokud mu to teda zrovna neřekne nějaký chytrý displej nebo vedlejší hláškař s ryze expoziční rolí).

To, že nefungují nulorozměrné postavy a chybí jakékoliv alespoň minimální emočno, by se vzhledem k akčnímu šílenství dalo přejít, jenže ona tady chybí ta akce. Monumentálnější „fajtky“ jsou na šílených 132 minutách všehovšudy dvě, z čehož jedna se odehrává v noční bouři na Antarktidě, kde je méně světla než v bitevní epizodě Her o trůny, a druhá je v hurikánu/bouřce uvnitř Bostonu – tam panují pro změnu stejné podmínky snížené viditelnosti. Vše navíc ve 3D je opravdu mňamka. Na Godzille je vidět šťavnatý budget s pro dnešek typicky zaneseným čínským vlivem, kde rozhodovaly studiové hlavy a scénář vařily primárně pro dvanáctileté kluky – a já být jedním, tak jsem z filmu totálně mimo. Typy monster, jejich sounddesign (bohužel zabíjen neustále přítomným, nevýrazně tupým soundtrackem) a schopnosti zde rozprostírají stín fantazie, který bude mladší generaci pravděpodobným herním programem či subjektem konverzací s vrstevníky... nebo by alespoň byl, pokud bychom byli v roce 2000?
© Warner Bros. US

Doughertyho filmografie a styl jsou strašidelně nevýrazné devízy, řemeslný průšvih tak šlo odhadnout předem – ale což, superfilm s plejádou známých tváří beztak vydělá balík, zasazování děje do určitých zemí východu a cílení na jejich kulturu tomu napomůže ještě o fous navíc. A to je ten novověk. Karlu Zemanovi stačilo pár loutek a plný koš filmových nápadů, díky kterým na jeho díla nikdo jen tak nezapomene. Nad tímto výletem do (hnuso)věku, prostorovým bordelem bez špetky zábavy a důvodu, proč ho vidět, můžeme naopak celkem pohodlně a bezelstně zahlásit „obliviate“.
🦖💔

recenze filmu Godzilla: King of the Monsters ~ Brych
Upřímně víc než cesta do pravěku je to posun do devadesátek, respektive do jakéhokoliv období, kdy se málokdo obtěžoval pojímat blockbustery byť jen trochu promyšleně a velká triková hostina byla pořád tak novou a neokoukanou atrakcí, že stačila zasytit a nemusela od diváctva vyžadovat mozkovou aktivitu. Tím nechci říct, že by pět let stará Godzilla byla hloubavá a skvělá, ale měla jasnou autorskou vizi a poměrně šikovným způsobem podvracela typickou blockbusterovskou lacinost, která už se v současné době obhajuje poměrně těžko, protože stvořit olbřímí trikovou řežbu dneska dokáže „každý“. V době filmů o miliardách pixelů generovaných farmami vykořisťovaných CGI dělníků je zrnko rozumu vydolované z hald přemaštěné audiovizuální krmě nad všechno zlato světa a jeho absence bolí stále víc, a vlastně je stále překvapivější, protože důkazů o tom, že to jde, je už dost. Bohužel se musí chtít.
© Warner Bros. US

Což se v případě Godzilly numero due nechtělo opravdu vůbec. Těžko někde začít, v podstatě lze namátkou sáhnout kamkoliv a naleznete neduh. Ono člověka nemůže zaskočit, že se v popcornovce postavy chovají hloupě, pateticky a deklamují jen to nejnutnější pro vycpání míst mezi akcí, že příběh neexistuje a že se logika ohýbá, seč to jde. Co už ovšem zarazí, je tristní úroveň akce, která by měla bý výkladní skříní filmu, ale není. Není nápaditá, není četná a hlavně není přehledná, a to navzdory tomu, že Dougherty upustil od Edwardsova konceptu přísně se držícího perspektivy lidí a své CGI nadrozměrné svěřence si snímá, kde chce a jak chce. Lze pochopit, že po rozpačitých reakcích na jedničku se prostě od inovací upustilo, když už ale jsou možnosti neomezené, člověk by čekal, že se kamera na XXL bitkách vyřádí. Opak je nicméně pravdou – hraje se na podivné úhly, zbytečně těsné snímání a mraky střihů.

A to se toho navíc na plátně co do řezanic děje dost málo. Dougherty pracuje s obrovským arzenálem klasických příšer, ale stejně se neustále věnuje postavám a jejich nezáživnému cestování odkudsi kamsi. Boduje tak v podstatě jedině nádherně vyvedenou Mothrou, protože zbytek zvěře se neobjeví skoro vůbec, jelikož jde převážně o konflikt Godzilly a Ghidoraha. Moc na tom ale nezáleží, z výše zmíněných důvodů – když se něco děje, děje se to nepřehledně, á la nerozšifrovatelná skrumáž veteše v Transformers, a těch pár momentů, kdy je akce pozorovatelná, je podáno absolutně rutinním způsobem.
Není o co stát. Godzilla II je přesně tím úkrokem vedle, jaké by už moderní blockbustery dělat neměly. Daří se jí poměrně vyhýbat epidemii omšelé a upatlané CGI, ale punc velkoleposti stejně vykřesat neumí, protože je kreativně absolutně mimo. Od hloupoučkého scénáře opakujícího nejzabedněnější klišé dekád dávno minulých po akci spíchnutou na kafi v kantýně a šupem zadanou hordám neblahých vizuálních „umělců“. Vidět Doughertyho film má smysl víceméně jen na monster zvukové sestavě, která dá vyniknout alespoň těžkotonážnímu audiu. Jinak ne.

Celkové hodnocení

Průměr
4