Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Ačkoliv tištěné komiksy jsou paralelními vesmíry, alternativními realitami a všemožnými klony přímo prošpikovány, na plátnech si diváctvo těchhle vylomenin v nějakém četnějším množství zatím neužilo. Právě to si asi řekla i dvojice, a posléze trojice Gunnů, kteří spolu s režisérem Davidem Yaroveskym přivedli na svět alternativní ultrazlou verzi Supermana.

Hop hop a vraždím!recenze napsal

Jakub Brych

dne 8/6/2019

A bohužel jim to skoro vůbec nevychází. Brightburn vypadá jako cosi mezi na koleně ukutěnou srdcovkou a rychlokvašeným prefabrikátem parazitické produkční společnosti. Příčemž z obou si bere převážně to špatné – z prvního filmařskou jalovost a nezamaskovatelnou lacinost, z druhého prostoduchost a neoriginalitu. První se promíjí snadno, s cca desetinovým rozpočtem oproti běžné marvelovce se triková opulence vyrábí těžce. Přesto je to bohužel nezpochybnitelný nedostatek filmu, který si bere na mušku Supermana tak okatě, že se nestydí rekonstruovat konkrétní obrazové prvky Snyderova Muže z oceli. Jsou situace, kdy méně je víc, kdy je skrytý hnus efektivnější než okatý (vlastně je to asi většina situaci), Yarovesky ale dělá jen to, že nedostatečnou rozmáchlost protagonistových superschopností kompenzuje zesílenou naturalističností.

Což ve výsledku neznamená žádný rozsáhlý brutus, protože opravdu násilné jsou tu celkově tři scény. Tam se ovšem na efektech nešetří a díky zrůdnosti vyobrazení některých zranění jde o zdaleka nejzapamatovatelnější část filmu. Ta by ostatně při podpoře lépe napsaného scénáře pravděpodobně fungovala dobře, jelikož jde přesně o prvek, kterého se velké komiksovky straní, a i ty odvážné si troufnou většinou leda na zmatečné sekvence s digitální krví. Vedle nahluchlého děje ale bohužel vyniká prvoplánová nátura explicitního násilí, které tím pádem působí rušivě a neadekvátně. Ono je celkově úplně jedno, jak bezbřeze se Syn temnoty vyžívá v zohavování těl svých protagonistů, protože ten úplně nejústřednější zaprvé není využitý naplno, zadruhé obecně funguje jen ve velmi jednoduchých proporcích.

Je opravdu škoda, že se scénář ani nesnaží Brandona ke zlu dovést nějakou obhájitelnou cestou a bere to líně zkratkou. Tenhle druh jednostranného, neopodstatněného padoušství jen těžko nutí diváka k nějaké emoční investici a je dobrý jen jako záminka pro vizální ilustraci hypotetického Supermanova protikladu, sám o sobě nemá jinou funkci. Navíc je tu spousta rezerv, co se práce se superschopnostmi týče, které lze samozřejmě přisuzovat nízkému budgetu – jenže ono to celé úplně nedrží pohromadě, střídají se přemrštěné zvraty s úplně banálními bez velkého ladu, a tak fakt, že chování Brandona jako postavy dává i v rámci kontextu (dětství, superhdinský žánr) minimální smysl, padá spíš na hlavy scenáristů než poskytovatelů financí.
Nápad za všechny peníze v provedení za málo peněz. Ono by to snad šlo i bez nich, malý rozpočet v podstatě jen okopává Synu temnoty kotníky, k zemi se film ale stejně poroučí, a to vinou vlastní nemotornosti. Do paměti se zapíše pár zvráceně řeznických momentů a Michael Rooker jako konspirační teoretik v závěru. Yarovesky s Gunnovic triumvirátem bohužel nestvořili ani svébytný film ani funkční antitezi neposkrvněného supermanství. A upřímně tomu nebyli ani zvlášť blízko.