Claire Denise nelze upřít velkou dávku filmařské osobitosti. High Life rozhodně má velmi konkrétní autorskou vizi a i přes svou excentričnost působí promyšleně, bohužel ale spíš kdesi v pozadí v prazákladu. Samotná realizace i při pominutí dekadentní přestylizovanosti trpí slušnou řádkou závad, jimž vévodí scénářová banálnost v podstatě úplně všeho, co se na plátně odehrává. Na jedné straně figuruje obrazová pudovost, která v podstatě sama o sobě nezávisle na kontextu solidně funguje na striktně přízemní úrovni, na druhé dialogové a dramaturgické pojivo, jehož informativní přínos je vesměs nulový a v celé řadě momentů působí až úsměvně hloupě.
Zaklínat se formulemi, že v artovce se doslovnost a přímočarost nenosí, je samozřejmě možnost, lze ale kontrovat tím, že jednak High Life neoplývá skoro žádným metaforickým podtextem, a druhak k podpoře svého poselství využívá poměrně širokou škálu klasických rekvizit science fiction na čistě praktické úrovni. Ačkoliv se režisérka nechala slyšet, že sci-fi prvky zařadila jen druhotně, pro větší pocit izolace, neobratnost práce s elementárními stavebními kameny žánru, nespočetněkrát viděnými v podobně pojatých filmech, jí podráží nohy a nedovoluje, aby film fungoval byť jen v technické rovině.
Což vzhledem k tomu, že v podstatě celé osazenstvo až na dvě ústřední role je redukováno na pronašetele neobjevných replik, archetypálně opět střižené v duchu nejprostších žánrových předloh. I přes plošnou dysfunkčnost nicméně Denise cosi komunikuje, především skrze obrazovou živelnost, v podstatě spíš ale omylem nevypočitatelností bezradné filmařiny. Klaustrofobii navozuje zasazením, sebezpytnou ohavnost skrze na hraně přehrávající Juliette Binoche a monology Pattinsonovy. Témata jako úvaha nad svobodou vůle s predispozicemi a (ne)slavností početí se taky nabízejí, jsou ale v podstatě jen ploše načrtnutá.
