Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
DCEU přeřazuje na humorný převod a po rošťáckém Aquamanovi servíruje ještě rošťáčtějšího hrdinu – Shazama, který je v jádru malým klukem. Kromě nejdoslovněji splněného mladistvého snu o superschopnostech má filmový Shazam ambici dále se přiblížit odlehčeným metám Marvelu, spíš, než zda se mu to povede, je ale na místě otázka: je vůbec o co stát?

Salámrecenze napsal

Jakub Brych

dne 4/4/2019

Hru na vážnou notu jsem u DC vždycky spíš cenil a radši jsem přimhouřil oči nad debilitou a užil si u Marvelu nedostupnou strohou auru, než bych se přehnaně rýpal v nedostatcích snyderovek (a že by se daly přehazovat lopatou). Je škoda, že mu Warneři nechávali opratě tak dlouho, protože Patty Jenkins dokázala, že to jde, že i v sevření komiksové naivity se dá odvyprávět film stylem, který lze brát vážně. Bohužel už ale bylo pozdě, protože od Sebevražedného oddílu DCEU přehodilo na mód „zkopčíme marveláckou formuli“ a šance na osobitost byla v tahu. Aquamana zachránil (nejspíš) Wan a vlastně i uvědomělé poloherectví Momoovo, u Shazama ale spása nepřichází, místo toho ze všech stran cáká eklektické bahno.

David Sandberg byl jako hororový tvůrce sympaťák, už jenom proto, jakým způsobem se vypracoval, a taky tím, jak konzistentně obsazuje do vedlejších roliček svou ženu (ano, hraje i tady). Se Shazamem se ale ocitl hodně mimo svůj rajón a je to znát. Jako řežisér je kolečkem v nesourodém soukolí – film drží v jakémsi rámci, ale nevyčnívá nad studiem udaný mustr, v němž hraje prim hra na vtip. A ta je příšerně křečovitá. Na Shazamovi se stejně jako na neblahém Sebevražedném oddílu podepisuje šibeniční mise „udělat z toho srandu“. A ačkoliv první jmenovaný má výhodu v tom, že se humorná nota neladila až během natáčení, ale počítalo se s ní už před ním, není to na něm zvlášť znát. Pokusy o vtipy se v pěti případech z šesti míjí účinkem, jsou očekávatelné, přesně takhle si člověk představuje srandu vzešlou od stolu plného potících se kravaťáků.

Film přirozeně hodně vychází z kontrastu dětství a dospělosti, velká část hlášek se ale zhlíží v Deadpoolovi, což je ten největší průšvih. Shazam nemá Ryana Reynoldse, osobu, pro níž by daný projekt byl srdcovkou ve smyslu tom, že dlouho touží po jeho realizaci a sama se v něm angažuje na hluboce osobní úrovni. Reynolds je Deadpool, je přesně takové hovado, jaké pro tu roli musí být, a proto ji přirozeně chce hrát. Zachary Levy jen plní úlohu dětinsky se chovajícího dospěláka (jak vtipně, to už je na posouzení každého), a už proto, že se o postavu dělí s neoslnivě hrajícím Asherem Angelem, nemá prostor se s ní sžít, srůst s ní, o což se upřímně snad ani zvlášť nesnaží. Nevyvážená je i hra na meta úrovni, kdy se jako mají glosovat a parodovat superhrdinská klišé, scénář ale většinu těchhle vtipů buď příliš vehementně cpe diváku do obličeje, nebo je přetahuje a zabíjí.

Všechny tyhle artikly jsou vypůjčené z jiných filmů – filmů, v nichž byly objevné a fungovaly líp. U Shazama je strašně silně znát, jak bezduše si dané prvky vypůjčuje. A to má být přitom humorný/sebeparodický přístup jeho hlavní devízou, nic jiného ostatně ani na odiv stavět nemůže – triky jsou standard, akce sem tam nadělí fajn moment, ale obecně je nejzapamatovatelnější položkou navracející se dementní falešný Santa. Mark Strong je v záporné roli vysloveně plýtván (Sinestro byl v porovnání se zdějším zloduchem shakespearovská postava), a pokud jde o jeho CGI kumpány, člověku se zastesklo po starém brachu Doomsdayovi.
Proč nedat ještě menší hodnocení? Protože Shazam si svůj lehký podprůměr hájí, nedělá fatální boty, a občas vysolí i vtip hodný smíchu. Jeho problémem je, že nic nedělá pořádně, neumí být přirozeně zábavný, neumí se konstruktivně shazovat a nepřináší ani zapamatovatelný akční nářez. Studiu se asi vyplatí, ale obecně je spíš smutným obrázkem toho, že pro komiksové filmy už existuje v podstatě jeden jediný bod na výrazovém spektru, do něhož se snaží houfně strefovat, a že to lidi fakt asi takhle chtěj…

Hodnocení zbytku redakce: