Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Rodriguez s Cameronem cupitají po vypiplaných setech mixujících kyberpunk, omšelý futurismus, antiku, renesanci a kdo ví, co ještě, a s pitvořivými úsměvy se nad nimi tetelí jak dvě děcka, kterým někdo právě dal do rukou místo stovek milionů dolarů ultimátní, roky chtěnou hračku. Natočil Robbie věrnou, technicky dokonalou a přes mantinel zádání širokospektrého blockbusteru s želízky PG13 ratingu vkusnou adaptaci podle mangy z devadesátek? A ždíme všude, kde jen může?

Deus Ex Alitarecenze napsal

Adam Hencze

dne 13/3/2019

Vzorem ostřílených tvůrců je série Gunnm od Yukita Kishira, z jejíž dílů si scenáristé vybírají především pompu a šťaví ji hluboko do červeného. Rodriguezova Alita je obdoba loňského Stevenova Ready Player One, tudíž se dějově drží všech možných a myslitelných klišé, nalezitelných v každé správné blockbusterové epice s legendou o nule, z které vyroste jednička. A je fuk, přes kolik překážek musí hrdina své biomechanické nohy přenést, či fakt, že vlastně už na startu onou jedničkou byl, potřeboval jen své schopnosti „znovuobjevit“ a s ladem nakopat zadky všem zlounům a proradné šlechtě ze Elysia Zalemu.

Jasně, že se s onou ohranou strukturou v rámci žánru a cíle, který chce snímek splnit, počítá, ale to mu prostě neposkytuje instantní omluvu. Chytré, obří a drahé velkofilmy lze točit stylem, který se do divácké paměti vryje a zůstane tam odpočívat po nadcházející roky, aby se jednou za čas vytrnul na povrch vědomí a morálně, lidsky či jakkoliv jinak tak cinefilní mysl zas jednou zaměstnal. To má vysokou cenu. Alita tyto mozkové upomínky postrádá, všeho ostatního má požehnaně. Rodriguez zkrátka není tak obratný a vynalézavý vypravěč, jakým mohl být třeba Cameron nebo kterým byl vloni (přes chyby) onen zmiňovaný Spielberg, a i přes svižně ubíhající, dynamikou prostupující stopáž je Bojový anděl všehovšudy zapomenutelná, i když přechutná a stylově uplácaná jednohubka. Místy hloupá, často se srdíčkem, jehož nejzatvrzelejšího majitele dokáže perfektní (animovaná) Rosa Salazar bez problémů rozněžnit, často podle kopíráku a recyklovaného monotónna. Kolikrát ještě prosedíme dvě hodiny u syžetového hekání nad tím, kdo má jaký původ, kam patří a jaké je řešení kombinatorického cvičení „čí jsou čí rodiče“? Alita si touhle povídačkou prochází snadno a po cestě nabídne spoustu bonbonů, co čekání na rozvoj světa i postavy příjemně zkrátí. Jinak by mohla snadno spadnout do spirály špatna hned vedle o několik tříd horších (přesto vizuálně vcelku uhrančivých) Smrtelných strojů (2018, nevzrušeně jsme psali jsme zde), rovněž pod producentským dohledem filmového velikána.
© 20th Century Fox

To se neděje i díky vytyčenému plánu s protagonisty i antagonisty. Ten se nesnaží riskovat a je často tlačen pod povrch formálního pozlátka, tedy totálních audiovizuálních orgií, které nebyly v této podobě na plátnech k vidění léta. Rodriguez se se svým tvůrčím týmem hrdě hlásí k počítačem generovanému obrazu a držíc se za ruce s Jamesem předvádí největší pecku od dob Avatarů a Wade Wattsů – do snímaného světa dostává mrak vlivů z původní předlohy, takže se jeden dočká zaprášené budoucnosti plné skládek a odpadu, stejně jako naleštěných robotických končetin, tělových zlepšováků, obrovských strážných botů a tisíce nových způsobů, jak někomu zatnout tipec. Mělo by být nade vše jasné, že každý správný cinefil tíhne k blahořečení staré školy – té, kde se točí na sedmdesátku/pětatřícu, co vyžaduje prověřené způsoby v práci s praktickými efekty, v používání miniatur a reality obecně. O tom žádná, stejně tak jako je naprosto v pořádku, když se CGI využije funkčně a v zpracování, co posune hranici formátu zase o kousek kupředu. Je navíc nejen přiznané, ale k doručení narativu potřebné. A kdo kdy projel pářky jako Human Revolution ze série Deus Ex či některou z cyberpunkvových MMORPG, bude s Alitou v settingu „Iron City“ jako ryba ve vodě. Hned několik scén jakoby totiž vypadlo z cutscén těchto herních titulů...

Což je super! Alita má díky tomu unikátní patinu, která navíc při použití brýlí pro trojrozměrný obraz skvěle leze do sálu a vtahuje tak diváka do světa špíny, lesku a post-westernovských pořádků – i díky tomu jsou ty dvě hodiny pryč raz dva.
© 20th Century Fox

Potěší i odbočky s pokývnutími nečekanými směry, jako například do viktoriánské anglie a k Jacku Rozparovači. Zmiňovaná Rosa dokáže i přes své složení z jedniček a nul lehko proniknout pod kůži, a když jí o tu kůži najednou jde, snímek dostává spád, napětí a drží si nasazené tempo. Ta holka je prostě sympaťanda od pohledu – snad kdyby se Rodriguez vydával tematicky do o chlup zajímavějších vod, kde si koneckonců sem tam namočí tlapky (vztah robota-člověka a posléze robota-robota) namísto předvídatelného manifestu o důvěře, zradě a spiknutí, jehož odhalení je vůči zbytku seriózní prasby zkrátka hanba. I tak tu bude nemalá skupina fandů, co si bude přehrávat skvělou sekvenci z hospody, které dominuje salónem načichlá bitka, robo-čokl a robotická koc, či kvalifikační zápas v Motorballu, co strká honičku z RP1 s výsměchem (takovým tím se zdviženým koutkem pusy) do kapsy. Pokud tedy máte ještě posledních pár floků na vysolení jednosměrné jízdenky do IMAXu, prosím neváhejte: takhle dotaženou, vkusnou a rozjetou audiovizuální pecku v kinech letos už těžko uvidíte.
Pokud by to i pod povrchem hřímalo alespoň z půlky tak jako na něm, mohla by být úvodní Alita jednoznačným blockbusterem roku, bohužel se tak neděje – s přehršlem postav, jejich nedotažeností a otevřeným koncem si ale jeden může být jistý, že pokusů o reparát ještě pár bude. A kdo by se v tak hnusně skvělém post-světě nechtěl dál bezmezně koupat.