Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Druhý celovečerák Jiřího Mádla jako by se tematicky vezl na nejpalčivější vlně dneška – svádí dohromady českého důchodce a vietnamského přistěhovalce a umisťuje je pod jednu střechu. Základ pro konflikt a sociální studii jako vyšitý, Mádl ale s Na střeše zvlášť seriózní mety pokořovat neplánuje.

Imigrant Songrecenze napsal

Jakub Brych

dne 25/2/2019

Je celkem záhodno si na začátek vyjasnit, čím Mádlův film není. Není sondou, není agitkou, není moralitkou, není konstruktivní sociální kritikou s ambicí rozrývat nezávislo–festivalovou zeminu. A ničím z toho ani nechce být. Zároveň je ale jen krůček od toho, aby mohl s klidem zabrousit do některé vedlejší kategorie přehlídky typických nezávisláků, stačilo by v podstatě umírnit kameru a vyházet veškerou hudbu v čele s tklivým klavírkem a „rockovými“ peckami. Byla by to ale škoda, protože přístupnost je v tomhle případě ku prospěchu věci. Střednímu proudu v Čechách bolestně schází témata a humor, které nestojí buď na absolutní frašce, nebo na přihlouplém zesměšňování (a stvrzování) všemožných stereotypů.

Na střeše svoje klišé a stereotypy má, ale nejsou jeho hlavní oporou. Vyskytují se coby rámec děje a uvozovací charakterizační prvky jeho obyvatel. Vietnamci proto pěstují trávu, osamělý stařec má problémy s prostatou a láteří na celý svět, a všechno se to adresuje jako určitá „samozřejmost“. Ruku v ruce s tím kráčí i krkolomná výstavba zápletky, která hopsá přes spoustu můstků, aby se dostala do fáze, v níž ji Mádl chce mít. Dojmu figurek posouvaných po šachovnici s fixovaným záměrem se člověk občas neubrání a zabolí i příležitostné ohýbání reality a jaksi „poloracionální“ chování postav, obecně jde ale skoro vždycky o úlitby vyššímu plánu scénáře.

Mádl takhle prostě hraje, děj buduje šablonovitě a místy neobratně, jeho chvíle ale přichází v individuální práci s postavami, kde se projevuje hravost, kterou prokázal už v Pojedeme k moři. Jednotlivé momenty, „skeče“ a drobné dějové zvraty mají klukovsky rošťácké kouzlo a všechny emoce na těch konkrétních malých plochách fungují skvěle. Mádl neobjevuje svět, přínos jeho snímku z hlediska společenského či hole informačního je minimální, relevantní svědectví o žití důchodců ani přistěovalců nepodává, to ale vůbec nevadí. Celé ústřední téma a zasazení jsou v podstatě jenom kulisou, respektive záminkou pro to, aby se autor mohl s dvojicí postav obyčejně vyblbnout, úplně banálně, a proto opravdově, jako už dlouho v žádném tuzemském filmu ne.

Upřímnost a antikondelíkovskou svěžest pak Mádl stvrzuje tím, že i přes těch pár berliček, kterými si při stavbě příběhové konstrukce vypomohl, se nakonec té nejhorší nastražené berle úspěšně vyvaruje, a nehatí tak kamarádskou poetiku. Neodpouští si sice trochu naivity, místy i nevkusu, a taky zkratek, v samotném finiši ale projevuje velkou míru uvědomělosti a znatelnou vůli neodpálit svůj příběh kamsi do pásma typických, konkrétních a hrubě ošuntělých východisek.
Na střeše je film mnoha nedostatků, mnoha banalit, a pár stereotypů. Konstruktivního a přínosného je v něm pomálu, ale Mádl všechno vyvažuje srdcem, které dokázal mezi řádky scénáře propašovat. Cesta přístupného a nesložitého v tomhle případě vítězí nad jakoukoliv ambicióznější alternativou. Dlouho jsem v české tvorbě neměl tak málo pocit, že sleduju film, a tak moc pocit, že se to všechno opravdu děje. I když to v Na střeše platí jen pro určité výseky, stejně je to fakt cennost.