Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Olbřímí věc zvaná MCU hlásí mezník číslo dvě, druhé Avengers, kde se všechno rube se vším. Tři roky od první týmovky se ovšem význam superhrdinského filmového soudružství dost zásadně překopal. Od kulminace jsme se přesunuli kamsi do chill-out zóny, ovšem pořád ve společnosti samého fajn gentlemanstva.

Avengers: Age of Ultron jako sraz starých kámošůrecenze napsal

Jakub Brych

dne 30/4/2015

Jak praví Ultron, všichni jsme strůjci svých vlastních nepřátel a zhub. Joss Whedon si kupříkladu před třemi lety upletl s prvními Avengery bič, jímž teď naděloval jelita na stehnech ze všeho nejvíc právě sobě. Topnout největší superhrdinský film všech dob, který bodoval na všech polích, se vám nepodaří každý den a já se mu upřímně divím, že nesetrval u rozhodnutí se k režii dvojky nevrátit. Můžeme se jen dohadovat, kolika bezesnými noci ho vykoupil, ale ve finále je to dobře. Jsou režiséři, v jejichž rukou by dvojka Avengers určitě dopadla slušně a možná i líp, lásku k předloze a řemeslnou zručnost, jež se snoubí pod Whedonovou pleší, bychom ale jinde pohledali stěží.Age of Ultron je velkou citovou investicí, která se navrací i s lahodnými úroky.
© 2015 Marvel

Drtivá většina návštěvníků kina vchází do sálů v anticipaci super kick-boxu a mrakodrapy destruujících knock outů, a v tomhle ohledu je film štědrý – když je potřeba zkrotit Hulka, zařídí to Tony Stark, stačí jen hvízdnout, z vesmíru mu doplachtí Hulkbuster (ten velkej oblek) a v bitvě se zeleným kolegou zboří půlku Johannesburgu s bonusem v podobě hlášek jako „give me a hand". Destrukce hraje v letní komiksovce důležitou roli, vedle ní jsou tu ale momenty, kdy Hulkovu zběsilost rozhání něžný dotek Black Widow, a právě ty jsou největší předností filmu. Jedničce šlo hlavně o samotné uvedení ideje superhrdinského týmu, ve dvojce má Joss Whedon konečně možnost už tuhle fázi přejít a počítat s tím jako se samozřejmostí, a to i když koherentní tahle nadlidská sebranka rozhodně není, je to ale právě v těch neshdách, kdy se brousí povahové rysy a vrší charakterové vrstvy. Hawkeye je teď horkým adeptem na vrcholy divácké přízně, stejně jako zelenožlutočervený Paul Bettany v ultra cool roli Visiona, který je kromě sympatií hoden i jiných věcí... Je trošku paradox, že nejpůsobivější scéna nových Avengers se odehrává kdesi uprostřed luhů a hájů a nepadne v ní jediný pěstní úder, v tom ale tkví odvážná redefinice, jíž tahle značka pod Whedonem prošla – z původního milníku celého univerza k jakémusi třídnímu srazu, který dává větší perspektivu solovým eskapádám všech jednotlivců.
© 2015 Marvel

Ne že by Avengers ve dvojce úplně pozbyli na významu, všechno, co vybalit mají, taky nakonec vybalí, tentokrát ale s o trochu menším dopadem. Žánrové limity jsou neúprosné a Whedon na ně bohužel naráží poměrně často a tvrdě, nejvíc konkrétně v epičnosti bitek, která prostě má svůj strop a u jeho vrcholku postrádá takřka veškeré napětí. Paradoxně tak souboj Hulk vs Hulkbuster začne po pár momentech nudit, protože těžko určit, kdo a proč by vlastně měl vyhrát. Máloco se zaryje do paměti, máloco kromě hrstky vychytaných momentů, kdy dva a více Avengerů vytvoří nějaké to kombo, a finální potyčky v kostele.
© 2015 Marvel

Ultronova armáda je ale jinak šrot na porážku, který se likviduje bez mrknutí oka, a jenom Quicksilver a Scarlett Witch na chviličku tenhle monotónní koktejl obdařují kapkou hořčejší příchuti. Ultron to totiž sám nezvládne. Ani s božím hlasovým ústrojím Jamese Spadera nepřebije škatuli klasického nakvašeného robota, což je možná proto, že toho vlastně za celou dobu moc neudělá. Je to právě ta klasická samoúčelná past a Whedon se do ní chytil. Je samozřejmě diskutabilní, jak často komiksový záporák není jen záminkou pro klasický konflikt dobro x zlo, v případě Ultrona to ale bije do očí hodně. Zkratkovitost jeho zrodu mu nedává možnost se rovnat s rozervaným Lokim a cool techno image ztrátu nedohání. Jeho „ďábelský plán" pak svého autora přesně kopíruje svoji staromilskou naivitou a vykonstruovaností, tomu to ale na druhou stranu snadno odpustíte, protože staromilská naivita je přesně to, proč máte (máme) komiksy rádi.
© 2015 Marvel

A tu symbolizuje Joss Whedon. Jasně, klasické komiksové elementy se už od Iron Mana musí shazovat, i Thor tu zabředává do absurdní komiky zcela cíleně (a tak trochu ne zrovna vítaně, ale co), pořád je tam ale ten feeling, že tohle všechno, ten obří budget a pompa spočívají na bedrech jednoho postaršího kluka, který si prachobyčejně hraje. Nikdo si nedělá iluze, že Whedon Avengers během produkce aspoň stokrát neproklel a neposlal k čertu, nakonec ale dokoulel tu obří masu do finiše s jasně patrným rukopisem a silným emocionálním dopadem. I s jednorozměrným padouchem a akční nevyrovnaností. Avengers jsou opět hlavně filmem od fandy pro fandy a jako takoví fungují. Je toho dost, co jim lze oprávněně vyčíst, nedostatek citu a nadšení to rozhodně nejsou.
Už ne top celého univerza, už spíš rodinná sešlost, kdy špičky mezi postavami vydají za všechny zbořené věžáky. Akce ve druhých Avengers občas unaveně pokulhává, stejně jako jejich antagonista, Joss Whedon ale skóruje na emocionálních polích dost na to, aby tyhle trable zdatně vyvážil, a nakonec vás pošle do finiše, který rozvášní vaše mladistvá já i uhrane citové obvody. Tentokrát ne s fanfárou, ale pořád parádně, Jossi.

Hodnocení zbytku redakce: