Premiéry, 30. duben 2015 19:43 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Avengers: Age of Ultron jako sraz starých kámošůRecenze filmu Avengers: Age of Ultron (2015, 150', US)

RECENZE (JB) — Jak praví Ultron, všichni jsme strůjci svých vlastních nepřátel a zhub. Joss Whedon si kupříkladu před třemi lety upletl s prvními Avengery bič, jímž teď naděloval jelita na stehnech ze všeho nejvíc právě sobě. Topnout největší superhrdinský film všech dob, který bodoval na všech polích, se vám nepodaří každý den a já se mu upřímně divím, že nesetrval u rozhodnutí se k režii dvojky nevrátit. Můžeme se jen dohadovat, kolika bezesnými noci ho vykoupil, ale ve finále je to dobře. Jsou režiséři, v jejichž rukou by dvojka Avengers určitě dopadla slušně a možná i líp, lásku k předloze a řemeslnou zručnost, jež se snoubí pod Whedonovou pleší, bychom ale jinde pohledali stěží.Age of Ultron je velkou citovou investicí, která se navrací i s lahodnými úroky.

Drtivá většina návštěvníků kina vchází do sálů v anticipaci super kick-boxu a mrakodrapy destruujících knock outů, a v tomhle ohledu je film štědrý – když je potřeba zkrotit Hulka, zařídí to Tony Stark, stačí jen hvízdnout, z vesmíru mu doplachtí Hulkbuster (ten velkej oblek) a v bitvě se zeleným kolegou zboří půlku Johannesburgu s bonusem v podobě hlášek jako „give me a hand". Destrukce hraje v letní komiksovce důležitou roli, vedle ní jsou tu ale momenty, kdy Hulkovu zběsilost rozhání něžný dotek Black Widow, a právě ty jsou největší předností filmu. Jedničce šlo hlavně o samotné uvedení ideje superhrdinského týmu, ve dvojce má Joss Whedon konečně možnost už tuhle fázi přejít a počítat s tím jako se samozřejmostí, a to i když koherentní tahle nadlidská sebranka rozhodně není, je to ale právě v těch neshdách, kdy se brousí povahové rysy a vrší charakterové vrstvy. Hawkeye je teď horkým adeptem na vrcholy divácké přízně, stejně jako zelenožlutočervený Paul Bettany v ultra cool roli Visiona, který je kromě sympatií hoden i jiných věcí... Je trošku paradox, že nejpůsobivější scéna nových Avengers se odehrává kdesi uprostřed luhů a hájů a nepadne v ní jediný pěstní úder, v tom ale tkví odvážná redefinice, jíž tahle značka pod Whedonem prošla – z původního milníku celého univerza k jakémusi třídnímu srazu, který dává větší perspektivu solovým eskapádám všech jednotlivců.

Ne že by Avengers ve dvojce úplně pozbyli na významu, všechno, co vybalit mají, taky nakonec vybalí, tentokrát ale s o trochu menším dopadem. Žánrové limity jsou neúprosné a Whedon na ně bohužel naráží poměrně často a tvrdě, nejvíc konkrétně v epičnosti bitek, která prostě má svůj strop a u jeho vrcholku postrádá takřka veškeré napětí. Paradoxně tak souboj Hulk vs Hulkbuster začne po pár momentech nudit, protože těžko určit, kdo a proč by vlastně měl vyhrát. Máloco se zaryje do paměti, máloco kromě hrstky vychytaných momentů, kdy dva a více Avengerů vytvoří nějaké to kombo, a finální potyčky v kostele.

Ultronova armáda je ale jinak šrot na porážku, který se likviduje bez mrknutí oka, a jenom Quicksilver a Scarlett Witch na chviličku tenhle monotónní koktejl obdařují kapkou hořčejší příchuti. Ultron to totiž sám nezvládne. Ani s božím hlasovým ústrojím Jamese Spadera nepřebije škatuli klasického nakvašeného robota, což je možná proto, že toho vlastně za celou dobu moc neudělá. Je to právě ta klasická samoúčelná past a Whedon se do ní chytil. Je samozřejmě diskutabilní, jak často komiksový záporák není jen záminkou pro klasický konflikt dobro x zlo, v případě Ultrona to ale bije do očí hodně. Zkratkovitost jeho zrodu mu nedává možnost se rovnat s rozervaným Lokim a cool techno image ztrátu nedohání. Jeho „ďábelský plán" pak svého autora přesně kopíruje svoji staromilskou naivitou a vykonstruovaností, tomu to ale na druhou stranu snadno odpustíte, protože staromilská naivita je přesně to, proč máte (máme) komiksy rádi.

A tu symbolizuje Joss Whedon. Jasně, klasické komiksové elementy se už od Iron Mana musí shazovat, i Thor tu zabředává do absurdní komiky zcela cíleně (a tak trochu ne zrovna vítaně, ale co), pořád je tam ale ten feeling, že tohle všechno, ten obří budget a pompa spočívají na bedrech jednoho postaršího kluka, který si prachobyčejně hraje. Nikdo si nedělá iluze, že Whedon Avengers během produkce aspoň stokrát neproklel a neposlal k čertu, nakonec ale dokoulel tu obří masu do finiše s jasně patrným rukopisem a silným emocionálním dopadem. I s jednorozměrným padouchem a akční nevyrovnaností. Avengers jsou opět hlavně filmem od fandy pro fandy a jako takoví fungují. Je toho dost, co jim lze oprávněně vyčíst, nedostatek citu a nadšení to rozhodně nejsou.☞ PINBACKER