Benedikt Erlingsson si v islandských dálavách dává dostaveníčko s ekoterorismem. Proti hutím a konglomerátním investorům nasazuje sílu ducha, tuby a luku a šípů. Neradno ovšem čekat tupou agitku – Žena na válečné stezce se nebojí morální relativizace a citových dilemat. A jedna věc je jistá – záškodnictví ještě nikdy nebylo tak cool.
RECENZE (JB) — Erlingssonův film drobátko klame tělem, respektive trailery. I když už z nich bylo jasné, že ta válečná stezka nebude nastopro seriózní, finální míra absurdity je přeci jen jistým překvapením. Jeho přijetí závisí už čistě na diváku – škála se rozpíná kdesi od nekontrolovatelného smíchu ženy o tři řady vzadu až po pouhá letmá cukání koutků i v těch nejpraštěnějších momentech muže dvě sedadla napravo. Témbr (ve všech možných významech toho slova) tu v podstatě je tak trochu vektorem směrovaným proti diváctvu – film v mnoha ohledech komunikuje jinými prostředky a na jiných frekvencích, než by snad u dané tematiky bylo zvykem. Je tudíž nutno v něm trošku víc lovit, na druhé straně je pak výsledný dojem rozmanitější.
Žena na válečné stezce by totiž klidně mohla být smrtelné vážnou inventurou všeho bídného, co Island a analogicky všechny ještě málo zpustošené kouty země v posledních dekádách postihlo, plus osobní zpovědí ženy, která se s tím nehodlá smířit a vede svou soukromou sebedestruktivní válku s viníky oné bídy. Striktní realismus má svoje výhody, především v exaktnosti, s níž lze ideu komunikovat a tím napřímo apelovat. Z Erlingssonova filmu ale není vůbec tahle snaha cítit. Ano, je přítomná, ale tvoří prvek mozaiky, jejíž mnohem zásadnějším účelem je spojovat vícero rovin, nejen sociálních, ale i estetických, které dohromady utváří celistvější obraz poměrů v regionu i v duších jeho obyvatel. A není k tomu nutná širokozáběrová prezentace vzorků starousedlíků, Erlingsson si vystačí víceméně se čtyřmi postavami z různých koutů té „hodné“ strany barikády.
Než by se však touto otázkou složitě zaobíral, jen ji přihodí do pléna, cílem zde není se rýpat v hrdinčině nitru, nýbrž sledovat její činy. I ty jsou nicméně existujícím potenciálem osvojení dítěte z Ukrajiny kompromitovány, jelikož vyvstává další jasné dilema – generuje víc dobra dráha záškodnická, nebo mateřská? K užitku v tomhle ohledu přichází dvojčecí element – jednovaječné sestry totiž nad daným tematem příliš jednovaječně neuvažují. Erlingsson tím podkopává snadno se nabízející fandění Hallině tažení, které navíc není nijak pozitivně přijímáno ani obecnou místní veřejností.
Stezka ve výsledku nabízí legitimní vizi jak výsledků ekoteroristického aktivismu, tak umírněné rodinné cesty. Scénář boduje v uměřené ambivalenci – nemá ambici vyloženě stranit, plní svou vlastní misi jasně předestřít kolorit konkrétní duševní i zeměpisné oblasti. Kardinální poklona v tomhle náleží představitelce Hally a Ásy, Halldóře Geirharðsdóttir, která s lehkostí exceluje i jako Rambo, i jako Ghándí, a šlape na paty DiCapriovi co do schopnosti obývat trupy zesnulých zvířat.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Island posílá na kontinent vrstevnatý film, který mnohé uspokojí už jen půvabně nasnímanými krajinkami či čtveračivě pokřivenou realitou. Film stejně meditativní jako prchlivý, který svoje vážné sdělení nepodává izolovaně, nýbrž jako součást většiho celku hodnot, a který častokrát upřednostní obyčejnou rozjívenost před seriózním vypravěčstvím. Což je moc sympatický.
napsal Jakub B.
