Premiéry, 17. leden 2019 16:55Dozorčí vs Horda: Úsvit skleněnostiRecenze filmu Skleněný (2019, US)

RECENZE (JB) — Hrubě neuspokojivě. Ať už by chtěl člověk být ke Skleněnému sebeschovívavější, jeho přínosu pro celou trilogii a, chcete-li, univerzum se musí buď smát, nebo nad ním zaplakat. Subtilnost Vyvoleného či tíseň Rozpolceného by divák hledal marně. Shyamalan nejvíce děsu generuje povědomostí onoho pocitu brouzdání se filmovou břečkou, který jsme zažívali během jeho kariérní sebevraždy pár let zpět. A zdá se, že navzdory posledním dvěma filmům, které vyvolaly dojem návratu když ne genia, tak alespoň solidního řemeslníka, to s M. Nightem pořád jaksi pádí spíš z kopce, než do něj.

Skleněný je vůči vyvolenému asi jako Bitva pěti armád ku Společenstvu prstenu. Na jedné straně je cosi nesmírně poctivého, uhrančivého, překypujícího srdcem, a na té druhé post-zenitová bezradná snaha o sebenápodobu, ubitá krutostí nově nastoleného moderního řádu prostředí. Jinými slovy – Shyamalan už to v dnešní době nedává. Jeho někdejší majstrštyk stál na kvalitách, kterým dnes není přáno. Vyvolený byl filmem tak neokázalým, jak to jenom šlo. Jeho ambice nebyla být žánrovou parafrází nebo pastišem a jeho úspěch tkvěl velkou měrou v upozadění brakových propriet a velmi striktní pomalé práci s jednou premisou a jednou „záhadou“. Figuroval v ní klasický shyamalanosvký „šok“, který ve své podstatě byl samozřejmě samoúčelný, vyvěral ale z čehosi prostě lidského. Nebyl působitelem úleku, ale odrazem autentického duševního chaosu. A rozhodně nebyl jednoznačný. Obsese Elijaha Prince se nedá jednoduše odsoudit. V tom je její síla.

Jaká je tedy v tomhle světle ambice Skleněného? Upřímně, chtělo by se říct, že žádná. Nicméně Shyamalan vykazuje tendence k čemusi blízkému budování mytologie a předání poselství. A jsou momenty, kdy svým filmem skutečně zvládá být, jakkoliv chabě, inspirativní. Jsou to ale momenty opravdu velmi ojedinělé. Ze středobodu filmu totiž mizí lidské prožívání a nastupují hodnoty jakéhosi poloslepého glosátorství a metareflexí. V praxi to vypadá tak, že se tři potenciálně výbušně reaktivní charaktery stávají druhořadými proprietami ve vykonstruované partii o výsledek, který nikoho nezajímá. Shyamalan opouští nitro svých postav a místo na ně obrací hledáček k širší perspektivě, perspektivě jakési obecné nadindividuální skutečnosti, a zvyšuje rozsah popisného záběru filmu na absolutně zbytečně širokou škálu. Ačkoliv se svým hrdinům věnuje a poskytuje jim spoustu dialogického prostoru, jejich vlastní osudy ho, zdá se, zajímají jen napůl.

Pravda je, že o relevanci postupně odprezentovávaného sdělení moc pochybovat nejde a v kontextu pouhé tematiky „nadlidí“ je legitimním, i když trochu banálním příspěvkem. Shyamalan se ale při jejím následování pravidelně se svou meta károu vysekává a válí v příkopě. Se sveřepostí až absurdní si pohrává s klasickými prvky superhrdinského žánru a snaží se je (nejspíš) ironizovat, jenom aby skončil coby jejich regulérní (a nevědomý?) uživatel. Nadhledová rovina pak spočívá především v příležitostných glosách Samuela L. Jacksona, které by snad měly vytvořit ležérnější fazónu a vyslat zprávu, že se tu žánr spíš preparuje, než adoptuje, což se ale absolutně nesnoubí s převládajícím vážným nábojem filmu, jemuž v závěru vůbec není těžké přiřknout onu diagnózu velikášství, aneb otrocky přeložený „blud velkoleposti“.

Scenáristickou bezradnost ale nejhůř nesou herci – přerod zpočátku ještě relativně logicky kolidujícíh dějových linek v nekoherentní změť znamená, že se herectví míjí stále víc účinkem, až do bodu, kdy McAvoyovy netvorské kreace působí v podstatě zoufale. Přesto… je to právě herecké srdce, co filmu obrovsky pomáhá. Z velké části je to spíš magie unikátního průsečíku víceméně zkultovnělých osobností, je v tom ale právě i ta poctivost, kterou všechny vrcholy trojúhelníku do filmu vnáší, a i navzdory nemístnosti téhle snahy se s vervou rvou dál (račte zkusit vyslovit).☞ PINBACKER