Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Budař je Čapek, Huba je Masaryk. Ikonické hovory ikonického dua ožívají v minimalistickém duchu a kulise polí, lesů i strání a nabízejí velmi specifickou vizi vztahu dvou prvorepublikových velikánů.

Hovory s PBMrecenze napsal

Jakub Brych

dne 14/11/2018

Filmům, jako je tenhle, člověk poměrně fandí. Tuzemská scéna nedává často důvod k radosti, a většinou je veškerá naděje mrtvá již ve stadiu propagace, pročež jakýkoliv film s i jen předběžnou aurou hlavopatoidnosti je požehnáním. Hovory potěšily už znovuangažováním Martina Huby, který válel jako Masaryk v Českém století, a poměrně zajímavou volbou pro roli Čapka, jelikož Jan Budař je tak akorát na hraně hodí/nehodí, že se stává příslibem akorátní hodnoty navíc k té už nahnané absencí snahy o zbytečně otrockou podobnost předobrazu.

A pozitivní očekávání nepředkládám proto, abych vzápětí poznamenal, že byla lichá. Všechno to, co se na TGM zdálo dobré z propagačních materiálu, je dobré i ve filmu samotném. Na Budařovu vyjukanost a účelnou prkennost se chvilku zvyká, ve finále se ale snaha úročí, protože vypíchnutí Čapkových zdravotních příkoří je něco, co dává postavě rozměr navíc a v audiovizuálním kabátě se to ideálně prodává. Hubův Masaryk se pak nepřekvapivě neliší od seriálového podání, i tehdy ho ostatně psal Pavel Kosatík, tady v Hovorech je možná jen lehce, promiňte nejapný vtip, hubatější. Ale je to tak, to slovo sedí. Masaryk se zde projevuje velmi ofenzivně, v kontrastu s místy takřka klukovským Čapkem.

A je to celkem silná stylizace, už ve Století byla, a zde dostává mnohem větší prostor. Na jednu stranu přidává konverzaci na břitkosti, Masarykovy průpovídky dodávají dialogům spád, na tu druhou ale přeci jenom občas působí rušivě, a to ne proto, že by divák nesnesl jistou dehonestaci státníkovu, ale protože prostě tenhle typ chování obecně působí negativně. A i ze zmíněné přednosti se nakonec stává slabost, jelikož ping-pong schematicky pojatých nátur obou konverzujících se ke konci i přes střídmou stopáž stereotypizuje. A cosi podobného se bohužel děje i na úrovni obsahu.

Scénář jako celek má poměrně jasný záměr, je patrné, jak chce své postavy prezentovat, nedělá to ale bohužel moc s ohledem na herce, kteří jsou nuceni deklamovat i některé nepřirozeně znějící repliky. Ve výsledku tak film působí trochu jako stále se odvíjející šňůra dialogů, na jejichž přednes na povely naskakují přednášející, aby hned po vykonání úkolu zase vyskočili ven. Iluze přirozeného dialogu je tak nekonzistentní, některé pasáže plynou skvěle, některé jsou jen holou deklamací. Neuškodilo by se ještě o kousek víc odtrhnout od světa (což už film dost je, ale…) a vykašlat se i na sázení historických faktů a okolností. Je to navíc. Scénář nijak překvapivě nejlíp funguje v momentech, kdy se neřeší obecné věci a velká témata. Jedno takové plesknutí ruky Hubovy do stehna Budařova vskutku vydá ze kvanta slov.
Potenciál byl obrovský a míra, do jaké se ho podařilo filmovým Hovorům vytěžit, je vlastně sama o sobě velkým úspěchem, i přes tu velkou rezervu, která kdesi zůstala. Červenka s Kosatíkem pro film velmi dobře připravili myšlenkový podklad, obsahově se jim podařilo stvořit vyváženou informativní směs, využití látky v rámci dialogu už ale pokulhává. Huba s Budařem jsou výborní, tezovitý scénář ale nedovoluje jejich pátečníkům náležitě se šířit do prostoru. Záblesky čehosi velmi osobního existují, ovšem jen poskrovnu.

trailer 1