Premiéry, 15. březen 2015 17:35 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Chappie aneb Blomkamp neví, co chceRecenze filmu Chappie (2015, 121', US)

RECENZE (JB) — Chappie byl už od prvních zkazek velkou neznámou. Určitou představou si člověk mohl vytvořit z Blomkampova dvouminutového shortu Tetra Vaal, z něhož se do celovečeráku dostala základní idea a jméno robotí "fabriky", přesto ale zněla sci-fi s prvky komedie dost neblomkampovsky, a proto nebylo moc čeho se chytit. První ukázky pak vyhlížely jak od Spielberga, když opřádaly Chappieho roztomilostní aurou, následující trailery ale růžové brýle anihilovaly akčním upgradem. Výsledný mix pak nefavorizuje ani jednu ze zmíněných stezek, což je škoda, protože jedna z nich měla rozhodně potenciál. Před pár měsíci bych vážně nečekal, že něco takového napíšu, ale je to ta spielbergovská. Chappie se perfektně uvádí už svým zdrobnělým jménem (v češtině "chlapík" nebo "hošík", z hlediska distribuce by to byla sebevražda…), je skvěle vyměřenou kombinací sympaťáka Sonnyho z Já, robot a upípaného Wall-Eho. S párem králičích uší zvládá signalizovat překvapivou řádku emocí a naivní dětskou náturou odzbrojuje tak suverénně, že loňský Baymax svírá pěsti. Je perfektní figurkou rodinného sci-fi dramatu/komedie, v tomhle filmu ho ale Blomkamp hází do prostředí ghetto-gangsterů a zlých kolegů s vidláckým účesem a militantní povahou.

A je to skvělý nápad. Chappie se stává tak trochu Oliverem Twistem, když se řízením osudu dostane do výchovy pofidérní gagsterské dvojice (omílaní Die Antwoord hrající víceméně sami sebe) a jejich bezosobnostního kumpána, u nichž je zmítán mezi maminkovskou Yo-Landi a despotickým Ninjou s občasnými zásahy svého stvořitele Deona. Jenže bohužel jediné, co z toho tak trošku funguje, je transformace naivního Chappieho v zdeptaného Chappieho, ve všem ostatním Blomkampovi zeje velká spousta děr logických (bezpečnostní systém v Tetra Vaalu, "tajný" úkryt antwoorďáků, apod.) i vypravěčských a prostor dostávají nezajímavé dějové linky, místo aby se film zabýval svým titulním hrdinou.

Okamžiky, v nichž se Chappie citově projevuje a angažuje, jsou totiž k nezaplacení. Pár scén jeho náklonnosti k mamince nebo tatínkovi strčí do kapsy celou Spielbergovu A.I. Jenže jich je právě jenom pár. Chappie hodně rychle vyroste a s tím, jak se vyvíjí, přibírá nesmyslné rozpory, například to, že sestrojí revoluční stroj, ale pořád nechápe, že bodat do lidí neznamená je uspávat. Přitom nakročeno má Blomkamp několikrát skvěle, jenom absolutně kašle na logiku. Motivace postav se mění rychle, nebo se nemění vůbec a dějové zvraty jim podrážejí nohy (Tetra Vaal je vážně strašně špatně zabezpečený a má ignorantskou šéfovou, takže šablonovitý psycho Jackman si jede pré). Čím blíž ke konci Chappie je, tím víc člověka vytáčí. Perfektně naťuknutá postava, která měla potenciál být robotí obdobou Caesara z Planety opic, nebo naopak ponouknout lidstvo k tomu, aby si prostě na roboty dalo trochu víc bacha, nakonec mizí ve víru střelného prachu a absurdního finále.

Blomkampův zásadní problém prostě je, že nikam opravdu nesměřuje, podobně jako v Elysiu. Má k dispozici funkční svět a zajímavý charakter, jako by ho ale jenom bavilo přivádět jednotlivé propriety k životu a vlastně už ani neměl potřebu s nimi cokoliv provozovat. Brilantně zhmotní naprosto autenticky vyhlížející techniku na pozadí naprosto autenticky špinavého a bezútěšného domácího prostředí, postavy a zvraty už ale posílá jen jako by do zakázaného uvolnění, aby se s nimi nemusel babrat. Hugh Jackman je tu jen jako démonicky magor, co strojově dusá za pomstou všem na očích, ale nikdo ho nepodezřívá, nejmíň pak jeho velká drsná šéfová Sigourney Weaver, která je tu jen jako zástupce omezeného kancelářského přístupu. Akční snyderovsky přepálené a zpomalovačkami prošpikované finále pak jen stvrzuje pomalu se stupňující ideovou bezradnost a korunuje ji konečným výsostně nesmyslným zvratem.☞ PINBACKER