Premiéry, 15. únor 2018 09:14Kapitán AfrikaRecenze filmu Black Panther (2018, 132', US)

RECENZE (JB) — Hned zkraje si to můžeme shrnout – Black Panther se solidně vymyká ustálenému mustru posledních několika marvelovských filmů. A to nejen zasazením, i když i to má na jeho výjimečnosti svůj podíl. Kulisy světa se stranící Wakandy totiž znamenají naprosto minimální průniky se zbytkem univerza, a tak i když se vrací několik charakterů z minulých filmů, jde ve všech případech o vedlejší úlohy (Bilbo a Glum opět pospolu!), jejichž účast ve filmu je naprosto logická, a nejde o nucenou snahu propojovat a odkazovat. Takže žádný Tony Stark, žádné zbytečné uzpůsobování „originu“ postavy, žádné kecy o Avengers. Tady se hraje na jasně vymezeném písečku a je to velmi, VELMI osvěžující. Konečně film fungující i mimo kontext MCU.

Což ale bohužel neznamená, že by Panther netrpěl typickými marvelovskými neduhy. Zas a znovu CGI bitky nehmotných CGI modelů, místy i poměrně špatně provedených, takže se v určitých momentech ocitáme v noční digimůře jménem Amazing Spider-Man 2 a obecně se zase musí opisovat nejklasičtější oblouk směřující k velké finální rubanici, která v tomto případě naštěstí zahrnuje nosorožce a Daniela Kaluuyu na nosorožci jedoucího, což ji trochu vykupuje – navíc její finále zvládá být neotřelé a ve své antikulminační nátuře i emotivní.

 

Což je asi ten nejnevídanější fakt v tomhle filmu – po ubíjejících bezkrevně hopsavých příspěvcích Phase 3 najednou z nutného klišovitě popcornového základu klíčí postavy, jejichž dramata nejsou jen vykuchaná variace heroických předobrazů, ale mají (v rámci možností) rozměr a cosi zemitého, možná daného přízemnějším a k Zemi víc upoutaným settingem, možná vynikajícím herectvím a možná prostě jen tím, že ty charaktery nikdo neodfláknul. Nekazí to dokonce ani klasický marvelácký artikl v podobě idiotského humoru (který už dávno neznamená nadhled) – množství trapných gagů je tu značně zredukované a nejspíš i řádně profiltrované, takže vybudované renomé dobře provedených scén se tu nezabíjí rádoby uvědomělým vtípkem na každém kroku.

Panther se tak dopracovává jakéhosi levelu vážnosti a důstojnosti, který tu od Občanské války nebyl. Je v tom sice silná disproporce, jelikož naproti tomu má film nemálo cheesy scén a průpovídek a typicky komiksových logických lapsů ruku v ruce s otravně předimenzovanou sci-fi hi-tech složkou, pořád se tu ale dosahuje určité rovnováhy, která dovoluje si film užít i člověku žánrovou estetikou a mechanikou přesycenému. A to už se dostávám k tomu hlavnímu – avizovaný fajn záporák. Je to skoro fascinující, jak se tu hezky buduje autentické negativno, jak zlo v Pantherovi není jenom vykleštěný vektor násilí, ale obecná morální otázka, která je posléze příčinou ústředního rozkolu. A ať už se Jordanův Killmonger uchyluje k sebesviňáčtějším metodám, nelze mu v některých momentech aspoň trochu nefandit.

 

Panther se navíc až podezřele strefuje do současného uprchlického tématu a ve slovních bitkách Killmonger x T’Challa zajiskří nejedna sociopolitická analogie, u níž se leckterý Evropan nervózně ošije, o to víc, že scénář nesmetává záporácký postoj ze stolu, ale ve výsledku mu částečně dává za pravdu. Film tak skrývá i regulérní apel na humanismus v divákovi, zvláštně konkretizovaný a nezploštělý do obyčejného mírového poselství, věc v téhle komiksové franšíze doposud neviděná. Black Panther si zadělává na solidní rozpor – na jedné straně klasicky arkádová digipodívaná, na druhé straně zatím nejcitlivější přístup k antagonistově personě a celé zápletce, co snad kdy Marvel předvedl. Jako by studio razilo klasiku pro davy, ale Coogler tam stejně (i když nejspíš s jejich svolením) vecpal cosi navíc, cosi opravdovějšího než jen další záminku pro CGI orgie. ☞ PINBACKER