Propuštěný vězeň se do světa vydává, aby slávu a lásku vydobyl si. Pohádková tragikomedie s příchutí roadtripu natáčená jaksi polodokumentárně a neherecky vnadí na cosi dílem oddechového, dílem tíživého. Nový film Petra Václava ale není filmem v klasickém slova smyslu a těžko se pro něj hledá označení.
A těžko se o něm i píše. Prvotní dojem totiž velí film odsoudit coby hovadinu, kterou si filmař natočil během dovolené v Cannes a Římě. Obsahová hodnota nulová, estetická diskutabilní. Skokan ani přes polodokumentární přístup nevypovídá nic o postavách ani prostředí, s nimiž pracuje. Nemíří reflektor ani na bývalé trestance či Romy, ani na festival v Cannes, a ani na obchod s ženami. Všechno je jen vláčnou hmotou, jíž Julius Oráčko bezděčně proplouvá za doprovodu nekonečného bezobsažného monologu. Všechno v tomhle filmu je vlastně absolutní bezúčelnost podřízená a reflektující jeho vlastní zbytečnost ve světě.
Čímž se vlastně dostáváme k tomu, čím by tenhle film vlastně mohl být. Skokana totiž můžete mít rádi. Můžete přistoupit na jeho nesmyslnou flow a zkoumat jeho bláhovost, jeho nezájem, jeho nulové ambice. Právě proto, že tu Václav netvoří žádnou symfonii zmaru a duševní břečky jako posledně, odpadá ten dojem balamucení a lze věřit, že za kamerou existuje nějaká absurdní fascinace banální postavou, kterou se tvůrce rozhodl umístit do magicky realistického příběhu o hloupém Honzovi napříč Evropou, který se nedopracovává vůbec nikam, a sám to ani neví a neřeší.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Strašně, strašně špatně se o tom píše. Strašně špatně se hledá rozumné vysvětlení pro to, že Skokan vůbec vznikl. O to víc se ale chce věřit tomu, že parta filmařů se na tomhle bizarním roadtripu hnala za něčím pro ně skutečně poutavým a nejde jen o rošťácký výstřelek na účet fondu kinematografie. Za to zvláštní mámení, které film vzbuzuje, ho člověk prostě musí mít určitým způsobem rád. Ačkoliv objektivně se obhájit nedá.
napsal Jakub B.
