Premiéry, 20. listopad 2016 19:09 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Čekání na popa: rodina je základ státuRecenze filmu Sieranevada (2016, 173', BA/HR/FR/MK/RO)

RECENZE (AH) — Cristi Puiu si letos může naprosto v klidu zavdat se Szabolcsem Hajdu – oba se prezentují snímkem s jednotou místa a času, oba využívají podobné výrazové prostředky a jejich Rodinné štěstí a Sieranevada jsou letošní špičkou filmové produkce starého kontinentu. Tam, kde Hajdu nahrazoval herce rodinnými příslušníky a za kamerou střídal své studenty, používá Puiu opravdové herce a štáb, ovšem s nerozeznatelným výsledným dojmem. Oba snímky reflektují konflikty v rámci rodinných vztahů, s kritikou i posměchem komentují sociální a společenské události současné doby a let předešlých, témat, která nejsou cizí ani naší domovině – ať už elaborujeme nad plusy/mínusy socialismu, nad jakostí dávných rozhodnutí či pouze o mezigeneračních pohledech na svět: obojí přesahuje země a národy.

Puiu je důsledný v komentáři výsledků teoretických změn režimů minulosti, v otázkách víry, ve smyslu fungování rodiny. Načatá témata Puiu podtrhává dějem na pozadí dialogů, kde staví do rovnic a nerovnic symboliku rodinné tryzny, pravoslavné církve a nekonečného čekání na Godota popa. Daří se mu krmě pro všechny skupiny a typy diváků – tříhodinovou stopáž sice nemá šanci vydýchat z tuzemského publika jen tak ledakdo, všichni stateční budou na druhou stranu po zásluze odměněni filmovou lahůdkou ve všech směrech. Ať už jde o lehkost a přirozenost gagů s obnažováním slabin a skříňových kostlivců jednotlivých postav či o přepečlivou režii, která se vizuálně opírá o dlouhé, promyšlené expozice s plynulým přerámováním (studenti filmu budou mít na rozdíl od truchlící rodiny neustále co žrát).

Lokaci a aktéry navíc tvůrce exponuje chytře a obratně – jednomu sice chvíli potrvá, než se vyzná kdo je čí bratr a syn, postupné dávkování informací tu ale funkčně sedí stejně jako fyzická reprezentace bytu, mezi jehož zdmi se drtivá většina děje odehrává. Bukurešťské hnízdo by se v dusivých konfliktech mohlo jednoduše stát klaustrofobickou pastí, Puiu ale s jeho celkem a částmi v rámci místností pracuje jako s dalšími postavami – kuchyně není pouze jediným pokojem s povolením kouření, funguje hlavně jako útočiště a střídačka vedle hlavní hrací plochy, což je povětšinou přidušený obývák. Kamera staticky krouží mezi pokoji, z obrazů bez aktuální akce vytváří synekdochy a nechává procházet postavy, které jsou na scénu odesílány s milimetrově přesnou choreografií – ty si z jednotlivých soubojů chodí odpočinout právě k plotně, nebo utíkají do koupelen.

Studii východní společnosti vévodí konspirační teorie, útoky na Charlie Hebdo, vedení Bushovy a Clintonovy administrativy skrz dějiny čorby a dalších rumunských jídel. Na ty se přes všechny argumentace, vystydlé předkrmy, zfetované kamarádky z Chorvatska a další patálie čeká opravdu dlouho. V Sieranevada se pracuje s očekáváním celkově striktně metodicky – rozlišuje se čekání postav, které se přenáší do očekávání diváků – snímkem se zaprvé místo pospíchání přirozeně a lehce proplouvá, zadruhé se v něm závěrečná bašta chová jako konec utrpení a ukončení jedné kapitoly na historickém rodokmenu středostavovské rumunské famílie. A i když se pomyslná čekačka neustále uměle i přirozeně prodlužuje, ani po dvou a půl hodinách nepřestává být zajímavé, kdo s kým a proč je spolu na kordy.

Jako z jiného světa pak působí násilně vlepená epizodka mimo byt – převelká hádka s kolemjdoucími ohledně parkovacího místa mění agresivní rétorikou tragikomickou atmosféru a přinese zdravé uvědomění, jak rychle postavy přirostou k srdci. Problém ohledně nedostatku místa pro každého s monotonní uspěchaností nastíní a předpoví prolog, který se s venkovním konfliktem také odehraje na ulici: jsme tedy uzavřeni v klecích našich obydlí, jsme v rozepřích a rodinných neshodách paradoxně nejvíc v klidu a bezpečí, pod neviditelnou ochranou před drsným vnějším světem?

Závěrečná katarze připomene provedením a citovým dopadem jedno z nejlepších filmových objetí z letošního Toniho Erdmanna. Upozorní, že i někteří více a někteří méně zabednění rodinní příslušníci jsou schopni sebereflexe, zdravého nadhledu a především – smíchu. Cristi Puiu je starostlivý opečovávatel, trpělivý středopolař, neútočí, ale pálí přesně a ze zálohy, je taky důmyslný obsazovač – herecky se v Sieranevada zajíždí hluboko do svárů, ovšem civilně a bez zbytečných přikrášlování, navíc se založením hned několika ikonických rolí, především díky komunistickým režimem zulíbané tetičce a trpělivým utrpením Laryho, hlavní postavy smutkobraní. Sieranevada je jednou z těch povinných, tak trochu sebemrskačských filmových lekcí – jakmile ji ale absolvujete, budete chtít instantně víc.☞ PINBACKER