Zimní olympijské hry v Calgary rozhodně netrpěly nedostatkem podivností. Kromě historicky debutujícího jamajského bobu, jehož příběh dal vzniknout dnes už klasickým Kokosům na sněhu (1993), startoval na olympiádě taky Brit Michael Edwards, první skokan na lyžích reprezentující Velkou Británii po x letech. Věří se tomu těžko, těch společných bodů příběhu jamajského bobu a Orla Eddiho je spousta a nemálo podobností lze nalézt i ve způsobech, jakým si později adaptované scénáře se svými reálnými předobrazy pohrály.
Ano, na začátek je nutno zchladit čtenáře upozorněním, že být Orel Eddie naprosto věrný skutečnosti, žádný Hugh Jackman by mladého Egertona necepoval, a nedočkali bychom se ani německé kdysi-rajdy Petry. Ne, stejně jako jamajský bob, Eddieho cesta k sedmdesátce a devadesátce byla o něco prozaičtější, prostá z popela vstanuvších vyhořelých „skoromistrů“. Je to špatně? Vůbec ne. Už jen kvůli Jackmanově ultracool skokanské scéně…
Film samozřejmě sleduje stokrát ověřenou trajektorii, opět nejlépe přirovnatelnou k starým dobrým Kokosům. Od bizarního nápadu k prvním krůčkům, jiskře naděje, nenadálé překážce, jejímu překonání, atd. atd. Orel Eddie se ovšem nechlubí cizím peřím (za hříčky se omlouvám), coby základ má klasickou kostru, kterou využívá k rozvíjení vlastních osobitých hrátek. Jeho primární zbraní je Taron Egerton jako Michael (Eddie) Edwards. Po floutkovi Eggsiem z Kingsmana (2014) přepnul Egerton do polohy otloukánka s permanentně nablblým výrazem a daří se mu.
Velkou zásluhu na tom má chytré uchopení Edwardse jako osobnosti. Scénáristicky nejde o jednoduchou postavu, bylo by hrozně snadné ho redukovat na prosťáčka následujícího slepě opojnou vizi, či pouhou komediální postavičku, „Orel“ se ale mezi těmito škatulemi zdatně proplétá. V základu je komediantem, neustále se pouští do křížku se zdravým rozumem, čímž buduje množství humorných situací, ve správný moment je ale schopen sebereflexe, čímž zvládá opatřit zdánlivě pomýlené jednání dostatečnou dávkou uvědomělosti, aby vlastně najednou začalo dávat smysl. Primární poselství filmu tak bezpečně prodá. Nastavená záď nabubřelé olympijské pompě, která uznává jen sportovní dokonalost, plní svůj účel – z vrcholových olympioniků jsou najednou chladné stroje, a pravé emoce zalévají divácká srdce až při Eddieho dětské radosti z dokončeného skoku. Samozřejmě se hraje takřka výhradně černobíle, kdy privilegovaná sportovní skvadra jsou ti zlí, a Eddie dobrý, to vše jen s malými výjimkami. Funguje to velmi prostě a jednoduše, opět podle „kokosovského“ vzorce a opět se to snadno odpouští, stačí jeden pohled do Egertonova obrýleného obličeje a nenávist se dostaví i vůči vykonstruovaným antagonistům.
Jediná linie, v níž Orel ztrácí, je rodinná. Ta jediná padá za oběť ohranosti užitých postupů, jelikož skeptický táta a hodná máti jsou už tisící variací na stejné téma a nikterak jej neinovují, neposunují. Sám Eddie si pak svým chováním vůči rodičům docela špiní ruce, jelikož vůči nim hřeší způsobem, který by v reálu skončil s nejvyšší pravděpodobností na policii. Hlavně proto dojemné rodinné momenty nefungují tak přesvědčivě jako zbytek filmu a kdyby nebyly, nevadilo by to. Vynahrazuje to ale jeho vztah s Jackmanovým Bronsonem Pearym. Tahle fiktivní postava je uplácaná z klišé a etalonů, Wolverine ji ale prodává osobitě a s vervou a o scénář se může taky směle opřít. Vedlejší linie s Christopherem Walkenem už maličko přebývá, naštěstí ale nepůsobí křečovitě, takže neruší.
