Nový film Petra Václava sleduje propletené osudy několika životem soužených postav v zapadlé české vísce. Další hořká česká tragikomedie? Ne tak docela – vyšší ambice neschází, autorská vize však není zcela jasná.
RECENZE (JB) —
Nikdy nejsme sami totiž ve výsledku razí primárně jednu přímočarou premisu – čím víc depky, tím lepší film. Destilace až sekundárně pochmurného autorského záměru z materiálu záměrně a účelně prodchnutého depresí není snadná. Ano, mozaika osobních vjemů a zkušeností, z nichž Václav scénář spletl, mohla vážně být přirozeně a funkčně bezútěšná, coby film ale tenhle koncentrát postrádá silný protipól, postrádá pnutí.
Chtělo by se to nazvat českou Americkou krásou, potažmo Crashem, vyšinuté figurky tu spolu interagují v extrémních situacích a obnažují svou nízkost, malost, omezenost. Rasismus, maloměšťáctví, citová deprivace a nahnilé osobnosti konzervované vesnickou izolací rozehrávají koncert ubohosti. Roden je hypochondr hřímající jako padesát pelíškovských Kodetů, Vlasáková coby jeho žena vězí v neopětovatelném mimomanželském citu, Hanuš je nekorunovaný vládce zakomplexovaných vidláků, Zdeněk Godla ne tak úplně zlý pasák a Klaudia Dudová hraje prototyp svobodné šlapající matky.
Svět v Nikdy nejsme sami je plný charakterů v krajních mezích. Václav je ovšem máchá v marnosti a hlouposti, aby je potom poslal k závěru skrze řetězce náhod, které hromaděním postupně vyhánějí náladu filmu kamsi k úrovni absurdní tragikomedie. Bizarní momenty jsou buď úplným dramaturgickým omylem, nebo pokusem film okořenit, popřípadě odlehčit, ani jako jedno ale neobstojí, protože působí rušivě. Pokud Václav zamýšlel svým filmem světu sdělit, že naše životy jsou v područí chaosu, kdy se souběžně řítíme do pekla po vlastní zběsilé spirále a zároveň si s námi osud pohazuje jako vichr s drakem, pak se mu to vlastně podařilo.
Prvek náhody v tomhle druhu mozaikových filmů bývá klíčový, ať už je to Americká krása nebo Nuda v Brně – vyšší počet charakterů volá po zvýšené pravděpodobnosti nepravděpodobného, Nikdy nejsme sami si ale dovoluje příliš a snahou vyrvat vládu nad životem z rukou jeho vlastníka dusí scénář, který by při zdrženlivějším přístupu mohl určitě říci mnohem víc. Z potenciálních témat filmu tak v prvé a takřka i poslední řadě vyčnívá stojatost života řadového občana a bláhovost snahy jí uniknout.
Nutno ale říct, že se na to kouká hezky, Václav rozhodně zvládá obratně vyvést kolorit arcizapadákova coby bezvýznamného bodu na meziměstské silnici, přičemž oporu má jak v hereckých matadorech Rodenovi, Hanušovi a Vlasákové, tak v amatérech – takový Zdeněk Godla má na kontě možná nejdojemnější scénu celého filmu. Hereckým vítězem je ale suverénně Miroslav Hanuš v až mrazivé kreaci paranoidního bachaře. Ztělesnění patetické nenávisti dostává v jeho postavě přesný rozměr, byť je její trajektorie poměrně banální. Co do vizuálu má pak Václav v ruce ještě jednu fintu – střídání barevného a černobílého filmu. Kontroverzní krok, kdy se spektrum dvakrát během filmu změní, může působit dost samoúčelně a banálně, ovšem právě přikročení k takto prostému triku nakonec nahání Václavovi body – tahle forma stylizace je dokonale upřímná, bez snahy o přehnanou symboliku.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) —
Nikdy nejsme sami je působivě natočené maloměstské drama se skvělou hereckou skvadrou. Poselství filmu ovšem zůstává v neostrosti za předsunutou depresí. Petr Václav se kochá zkrachovalostí obyčejného Čecha, nenabízí ale ani dost autenticity, ani zábavné absurdno, pouze skličující pastvu a přemíru náhod. Autorský záměr se v tomhle případě luští nesnadno, film tudíž poslouží především jako slušně vyvedená přehlídka marnosti života.
napsal Jakub B.
