Adar ukazuje tvář, Númenorská aristokracie zase své zákulisí. Charaktery získávají jasnější kontury a nebezpečí najednou zdaleka nehrozí jen od skřetů, kterým je naopak dopřán prchavý záblesk hlubších emocí, na jaký rozhodně nejsme zvyklí.
RECENZE (JB) — Jestli je něco, co se Prstenům moci sem tam docela po(A)daří, je to vyvažování rozkolísaně rozvinuté obecné populace Středozemě, respektive celé Ardy. Na jedno ze stěžejních klišé žánru, tedy vizuální, a především demografickou poplatnost středověké Evropě, si bohužel fandové nejen Tolkiena zvykli natolik, že se do krve pohádají raději kvůli vyšší koncentraci melatoninu v pokožce protagonsty, než by náležitě zpranýřovali pranekvalitu některých scenáristických rozhodnutí, případně bizarní zpomalovačky (k těm se vrátíme). To, že na fiktivní svět bez propracované geografie nebudeme aplikovat demografické vzorce planety Země, by měla být naprostá samozřejmost. A ideálně by mělo být samozřejmostí to, že prostě obecně nejsme rasisti. No nic.
Amazon Studios
Dále se ale povedlo představit nemaskulinní příslušníky trpasličího národa a přidat i trochu větší kosmetickou rozmanitost vzhledu elfů i lidí obecně. Na ohlášené skřetice se zatím čeká (nebo mi ušly?), co ale ve čtvrté epizodě zaujalo nejvíc, je scéna umírajícího skřeta a Adara, v níž jinak genericky ošklivý a zlý tvor, který obyčejně slouží jen coby maso do mečomlýnku kladných charakterů, najednou projevuje cosi jako náklonnost a z ní pramenící úlevu v bolestné situaci. Je to drobnost a mihne se rychle, o to víc ale utkví, protože jde o něco dosud v kontextu Tolkienova díla nevídaného, a osobně rozhodně vítaného.
Vedle toho ale bohužel pokračuje trend pofidérních zpomalovaček, které nenadále nastupují na scénu bez opodstatnění a výrazové souhry s kontextem děje. Minule to byla Galadriel na koni, tentokrát se nadsazené dramatičnosti dostává pasáži úprku před skřety. Není to zdaleka poprvé, kdy se Prsteny snaží formálně (a to včetně hudby) přidat na emoční intenzitě scény, která sama o sobě kýženou váhu zdaleka nemá a jejíž plochost se tím naopak o dost víc obnaží. Tenhle typ selhání ale nemusí nutně pramenit z obecné nekvality scénáře, většinou jde prostě o hodně pomýlený dramatický úchop. Chorály znící během smrti postavy pro diváka téměř neznáme, kdy hudební podkres jen zintenzivňuje jeho zmatení, jsou asi nejlepším příkladem, viz minulá epizoda.
Amazon Studios
Zatímco linka nejsympatičtějšího dua Elrond/Durin se dál slibně rozvíjí a možná díky své „obyčejnosti“ zvládá být zajímavá i obecně emočně vstřícná, v Númenoru vytváří poodhalování roušky mocenské hry spíše zmatek. Do hry vstupuje klíčový prvek v podobě hrozící zkázy ostrova, jednání „královny“ ale ve výsledku působí nelogicky v kontextu převládající númenorské nevraživosti k elfům. Osud Númenoru má nicméně jasně vytyčený směr, a tímto se jím vydává, doufejme tedy ve vyjasnění do budoucna. Zvláštně působí i školení x–tisícileté Galadriel badboyem Halbrandem. Co říct víc. A nakonec příjemně převkapuje manifestace dřímajícího zla taky jinde než u obligátních skřetů – strach ze zkorumpovaných lidí uvnitř komunity uprchlé z mordorských vesnic má o dost větší tíhu.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Uběžníky série se alespoň trochu (byť s řadou nezanedbatelných rezerv) začínají slévat na Tolkienem vytyčeném obzoru. Prstenům moci to prospívá, protože jednotlivé dějové linie samy o sobě pořád trpí místy buď naivitou nebo málo funkčními postavami a vztahy. V čele pelotonu se stabilně drží Elrond s Durinem, kteří mají před zbytkem poměrně solidní náskok. Kardinálním přínosem čtvrté epizody je nicméně nečekaný emocionální moment řadového skřeta.
napsal Jakub B.
