Mimokino, 5. září 2022 15:38 aktualizováno 12. září 2022 11:06Prsteny moci – epizoda 1 a 2Recenze epizod Stín minulosti a Adrift série The Lord of the Rings: The Rings of Power

RECENZE (JB) — Na cestě k premiéře jsme spěli od vroucného doufání ve splněný sen skrz řadu nemilých rozčarování. Velké naděje fandů zchladily už první fotky, jejichž svědectví o nezdravě vybroušeném a přesyceném digitálním vzhledu potvrdily i všechny trailery. Prsteny moci jsou opravdu ukuté z té nejčistší filmařské umělotiny a je to opticky nepříjemné nejen v kontrastu s tradičnější estetikou Jaksonovy trilogie, ale i prostě samo o sobě. Druhá kontroverze pak vyvstala v podobě avizovaného příběhu, který zavádí nejen spoustu nových vyfabrikovaných postav, ale i událostí, o nichž nikdy v žádné knize nepadlo ani slovo a které mají potenciál být přinejmenším krajně nekanonické. Osobně jsem se do seriálu pouštěl s obrovskou obavou, že Bezosovo penězosnubné impérium mně drahou látku sežvejkne a vyplivne pokřivenou napodobeninu, jak to předvídaly po tisícovkách (nepřesné) citáty pod trailery. Peklo ale naštěstí nepřišlo. Tedy aspoň zatím. Začněme tím pozitivním.

Nejsilnější kartou jsou tu rozhodně herci. Místy netradiční cast se velmi rychle zajede, od sympaťáka Elronda po nadbytečnou, ale moc milou (ne)hobití sebranku. Morfydd Clark je jako o pár tisícovek let mladší Galadriel perfektní, a obecně kdo má co hrát, hraje. Podružnější charaktery bohužel doplácí na banalitu zápletek či obecnou hluchost scénáře, takže na čas zářit ještě (marně?) čekají. Na mrtvolnou krásu digitálu (stéká jako déšť po kostech mrtvého zvířete…) se celkem dá zvyknout, i když epické intro, především v parádní bitevní scéně, tenhle studiový vizuál docela slušně zabíjí (zvlášť při srovnání s úvodem Společenstva prstenu (2001)). A zvyknout se dá i na otravně přeartikulované elfí „R“.

V podstatě bychom mohli s klidem přistoupit na amazoní hru, která ostatně trpí běžnými vizuálními neduhy dneška, a nezaslouží si tudíž větší než průměrný pranýř. I já si to srovnávání Prstenů moci s Pánem prstenů co do technična a výtvarna nakonec dokážu odpustit. Co se ale odpustit nedá, je scenáristická otročina seriálové formě, kde se překotně servíruje materiál a soustruží se linky i charaktery s očividným záměrem zavděčit se co nejširšímu publiku. Na jednu stranu je pochopitelné, že než převyprávět předem daný příběh je lepší přijít s něčím novým. Obrovské časové rozsahy věků ve Středozemi skýtají nemálo prostoru pro odvyprávění menších i větších příběhů postav chycených mezi velkolepými válkami a světovými katastrofami.

Prsteny moci sice přesně tohle dělají, ale bohužel nepříliš šťastným způsobem. Kombinují čachry s hlavními postavami na okraji ostré hrany kanoničnosti s papírem šustícími epizodkami postav nových a přihazují samoúčelně působící mysteriózní linku. Tvůrci měli poměrně omezené pole působení, protože práva vlastní vyloženě jen na obsah trilogie Pán prstenů a Hobita, což skýtá materiál především k věku třetímu, i ten druhý se ale z apendixů a dalších pasáží dá místy vylovit. A nedostatek materiálu stejně není ten hlavní problém – tím je zatím pocit, že nové dějové předivo jako by často nezapadalo do tolkienovské poetiky. V tuhle chvíli musí mít tvůrci zaklínající se láskou ke knižním předlohám v rukávu obrovský trumf do dalších epizod, jimž by ospravedlnili prázdnou slámu a vykompenzovali už nevratně odehrané vyložené dějové nesmysly, jinak to špatně dopadne.

Zatím největším (a asi jediným opravdu znatelným) triumfem je Elrondova návštěva v Khazad-dûm, v níž se sympaticky snoubí v podstatě všechny přednosti Prstenů moci – od obyčejné, v Pánu prstenů málo vídané (a místy dost křečovité), všednosti až komičnosti, která je tu balzámem na duši a stává se do budoucna nejkýženější surovinou, po doplnění hluchých míst světa, tedy hlavně trpaslic a rasové rozmanitosti, jež fantasy světu sedí jako balrodží ohnivá prdel na hrnec (trpaslice tedy bohužel trochu nepatřičně holobradé). Poprvé taky trpasličí obce dostává do vínku víc než ruiny staré civilizace a její kypící životaschopnost a vynalézavé ztvárnění ji suverénně pasují na vrchol aktuálního mociprstenského žebříčku.

Což ale není zas až taková výhra. Jsme sice teprve na začátku, ale krom pár hlavních tahounů si postavy svoji existenci obhajují stěží. Celý konstrukt se horko těžko uvádí do pohybu, generátory filmově magie slabounce sem tam zajiskří a nálepka Středozemě zatím pořád působí spíše nepatřičně. Na místě jsou obavy a opatrnost a nezanedbatelná část mě si přeje, aby tohle vlastně byla nějaká úplně jiná fantasy bez napojení na Tolkiena, což by ten strach ze zhanobení předlohy zapudilo.☞ PINBACKER