Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Velký hit, virální fenomén, největší netflixí show. Tyto a další pozitivní přívlastky dostává jihokorejský turnaj v dětských hrách napříč českými i světovými recenzemi. Opravdu si to ale Hra na oliheň zaslouží?

Takešiho hardrecenze napsala

Kristýna Sudková

dne 19/10/2021

Co spojuje nepoučitelného flákače, kapsářku uprchlou z KLDR a absolventa prestižní univerzity? Zřekli se práv ke svému tělu, potřebují peníze a stejně jako dalších 463 lidí hráli s kravaťákem hru z dětství, při které jim ve stanici metra k vyhraným drobným přidává vizitku a pár facek navíc. Následuje supertajný transport do herny, ve které budou všichni hráči společně trávit následující dny a postupně (a beze stopy pro okolní svět) mizet. Vznikající přátelství se rozpadají v řádu dnů, protože se nedá nikomu věřit: peněžní výhra za jeden život je v přepočtu na koruny něco přes sto osmdesát tisíc, a to je pro zadlužené hráče lákadlo, kvůli kterému mnozí nemají problém nejen s blafováním. O „bezpečí“ se starají poskoci v červených kombinézách rozdělení podobně jako společnost v KLDR do pomyslných kast, které jsou jim předurčeny geometrickými obrazci na maskách. Děj je sice jednodušší, ale určitě ne nudný – hlavní hry doplňují mikropříběhy, které sice nemají žádnou zásadní roli, ale i díky nim je celkový dojem o něco lepší.
Netflix

K naplnění všech těch přívlastků má seriál docela blízko. Ať už díky tématu, které bude vždy aktuální: vzájemný dis/respekt, nepřívětivý sociální status a otázka, zda je vůbec možné penězi vyčíslit lidský život. Kromě toho zvyšuje šance na sledování to, že celý seriál je bohatým vizuálním zážitkem. Částečně pracuje s prvky (p)op-artu a tím rozlišuje to „dětské“ od „dospělého“. Třeba u her, kde spoluhráči hrají sami za sebe, je prostředí světlé a působí opravdicky: jako dětské hřiště. S ubývajícími postavami a stupňováním, kdy mají hráči osud protivníků ve svých rukou (doslova), tmavne i prostředí hracích ploch. Ve finále samozřejmě prší.

Pozornější binge-watcher odlepující se po cca osmi hodinách z gauče a peřin možná pochytí víc klišé, než by seriálu slušelo, upřímně to ale zas tak moc nevadí. Daleko větším problémem je poměrně vysoká míra předvídatelnosti, která zpočátku může od dalšího sledování odrazovat. Občasné natahované scény mohou lákat k přeskočení, obzvlášť, když Netflix posouvá „jen“ o deset sekund. Pozor však na souvislosti, někdy toho během krátkého času uteče víc, než by mělo. Tendence srovnávat „mírumilovnou“ Hru na oliheň s počiny jako Saw nebo Hunger Games se sice nabízejí, ale nejsou na místě. Korejská hra působí jinak, víc dětinsky a zároveň vyvolává otázku, co všechno jsou lidé schopni podstoupit pro vidinu peněžité odměny.
Bohužel se dá čekat, že spousta (špatných) youtuberů bude vytvářet videa a pranky à la squid game a celý virtuální prostor se toho nabaží tak moc, že možná druhá série už nebude nikoho zajímat. Ta první ale za zhlédnutí stojí.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1