Mimokino, 27. leden 2021 16:23Žena pod vlivemRecenze filmu Asi to ukončím (2020, 134', US)

RECENZE (AH) — Proč ale zatracovat všudepřítomnou streamovací společnost, když dá Charliemu budget a prostor na tak polarizující a neoddiskutovatelně krásný audiovizuální počin? Klenot, co se z modrobílé sněhobouře brzo čeří ve vertikální vrstevnatou noční můru, z níž není až do závěrečných titulků v konečně denním světle úniku? Atmosféra tu není nepodobná eskapádě manželů Torranceových v hotelu Overlook, kde za prvním aktem začne místo schizofrenní spirály do čirého šílenství Wendy potají šňupat Ayahuascu a rozklad vlastního ega popisovat výlety do sněhem pokrytého okolí: tam necestuje prostorem, ba časem a vesmírem věků bytí, třeba i tak, jak vypráví David Lowery v A Ghost Story (2017) a doufejme, že i v letošním The Green Knight (2020). To celé prošpikovat kulturní seminárkou z různorodých vědních disciplín a intertextualitou, kdy se často místo hlášek přehrávají celé sekvence jiných filmů, Jesse Plemmons na konci dostane oscara za Čistou duši (2001) a zpívá.

V čí hlavě jsme tentokrát? Kaufmanovu verzi předlohy Iaina Reida není radno doslovně interpretovat, Asi to ukončím je, jako ostatně u většiny jeho filmů, silně závislý na divákovi a způsobu, jakým si ho on sám promítne a prožene nejedním mozkovým závitem. Tematicky se tu autor nijak zvlášť nevzdaluje od Synekdochy (2008) nebo od Věčného svitu (2004), opět jde o na první dobrou těžce poživatelný ponor ve vzpomínkách, časech, životních cyklech a v nezměrné lidské osamělosti. Kaufmanovo první streamovací želízko je ale i v rámci “Kaufmanovských existenciálních dramat” těžce stravitelnou cinefilní hrou, co je zas o fous víc znepokojující při pomyšlení na to, že témata, co řešíte od svých dvaceti let, zpracovává a točí šedesátileté autorské eso, jehož filmografie je otiskem citlivých duší a milovníků řemesla. Takže když se ve třetím aktu zničehonic rozjede výrazový tanec a přijde animovaný mluvící čuník, zrno od plév se oddělí o to snáz: ti správní začnou plakat, ti špatní se smát.

Snímek má děj, syžet, který by se asi dal objektivně popsat, je ovšem protkán sítí metafor, inspirující roztažeností do literatury, fyziky kvantové i té metafyziky, s divákem aktivně komunikuje díky vlastnímu interpretačnímu bohatství, co se nevyčerpá po dvou řech zhlédnutích, naopak přesáhne možné počáteční povrchní významy. Tohle funguje i díky vyjadřovacím prostředkům svázaným ryze s filmovým médiem, které oproti konzumaci z knihy sice uberou na představivosti, v případě Kaufmana je její zhmotnění paradoxně strašidelnější a úzkostnější než samotná abstraktní myšlenka v divákově hlavě. Filmové postavy, které jsou i nejsou skutečně žijícími lidmi (a zviřátky), tenhle osud berou s děsivou, naprogramovanou samozřejmostí, a je to právě pohled hlavní hrdinky, který v divákovi vzbuzuje nepokoj, zvědavost, napovídá mu a popisuje možné myšlenkové směry a významy. Školník je Jake? Jsme jenom nekonečně zacyklené bytůstky, co dělají stále stejná rozhodnutí?

Divákova hlava každopádně během projekce bolí víc a víc a po třech úmorných epizodních obrazech ve sněhu, domě a autě následuje epilog, který alespoň pár Pascalů tlaku upustí (a taky naznačí, v čí mozkovně se to vlastně celou dobu nacházíme). Vše je spojitým univerzem: duch, vzpomínka, prach, člověk, myšlenka.

Kaufman má (kromě mnoha jiných) jedinečný talent pro stísněnost i v momentech, kdy se směje Ronu Howardovi, Debordovi, kdy s nadsázkou lamentuje nad Cassavetesem nebo Fosterem Wallacem. Dokáže Asi to ukončím magicky spojit s naším vlastním bytím i díky své vlastní autorské jinakosti, podobné například ranému Gondrymu nebo Buñuelovi: exponuje pokřivený svět, do kterého se divák (často nedobrovolně) zatoulá i dávno po projekci. Nechá nás tak v našich životních nejistotách několikrát všechny samotné protrpět náš vlastní výlet za minulostí, do našich stodol, zavřených sklepů. Jakeův dětský pokojík je i náš pokojík. V každém z nás.☞ PINBACKER