Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Jen málo tvůrců má svou autorskou specifičnost tak vycizelovanou a ustálenou jako Terrence Malick – ten si jede ve svém transcendentálním módu prakticky od konce devadesátých let, kde startoval Tenkou červenou linií (The Thin Red Line, 1998), a od té doby už jen piloval detaily. Jeho posledním filmům chyběl i bazální scénář, místo něho nechával Malick bloudit áčkové hollywoodské herce po plážích a městských džunglích – v nich se poté nekonečně ptali na otázky, co na ně nejsou odpovědi. Tímto ražením autor prezentuje i svůj nejnovější počin, který si jako předobraz bere odžitou skutečnost rakouského anšlusu a jednoho farmáře, reka, co nechtěl podepsat.

Všichni dobří sedlácirecenze napsal

Adam Hencze

dne 16/3/2020

Jeho jméno jest Franz Jägerstätter. Franz žil se svou ženou a dcerkami v nebeské vesničce pod štíty rakouských Alp během druhé války a za své činy, nad kterými Malickův film půl třetí hodiny přemýšlí, byl papežem Benediktem v roce 2007 blahoslaven. Víra, hory, rodina, Hitler, vůle, kamera namalovaná jak od Vermeera, jemnocitný soundtrack [https://www.youtube.com/watch?v=XTLnRy_aAa0] Jamese Newtona Howarda... I Malickem nepolíbenému cinefilovi musí být tak nějak jasné, do čeho jde, berme proto A Hidden Life jako autora definující dílo, kde proteď pomiňme jeho místy kýčařskou estetiku, příležitostně přehnané poetično a opakující se kvantum vzletných dotazů k duši a Bohu – pojďme raději ke konkrétnu, které dělá z Terrencova nejnovějšího filmu jeden z prozatím nejzajímavějších počinů letošního roku.
ikona Franze Jägerstättera (zdroj Wikipedia)

Nad politikou a stěžejním hrdinovým (hrdinským?) rozhodnutím, které definuje zdejší hlavní konflikt (neupsat se nacistické mašinerii odříkáním přísahy Hitlerovi), by se tu dalo zhádat jako u slanečků nad pivem v oblíbené hospodě. Šlo by použít argumenty důkladně vystlané dekádami odteklým dobytím Berlína a tedy ukončení šílené genocidy, názory na židy a násilný odsun Němců – každý národ si tuhle kapitolku prožil po svém, a snad i proto bude pro různé skupiny osobností vratkavý a něčím vyhraněný způsob vidění, jakým tu autor pracuje s hnilobou nacismu. Tohle morální tlení totiž není v geopolitických manévrech konkretizováno – zlo tu nevychází z přesvědčení nacismu, Hitler tu je v dobových záběrech zachycen při svých plamenných projevech a zároveň předvádějící tanečky v Orlím hnízdě. Zlo tu vlastně není přítomno, o jiných rasách a evropské frontě se de facto nemluví, přesto armádní služba visí nad nervózními šohaji jako Damoklův meč. Tento specifický dramatický tvar diváka vtahuje víc do nitra ústřední postavy a Malickovi poskytuje jeho oblíbenou duchovní půdu, ze které si dělá hřiště s jasně vymezeným polem působnosti, co nepřekročí. Je to bezpečná zóna pouze do jisté míry, autor tu v rámci svého stylu sice nikterak neexperimentuje, i tak se ale jedná o divácky širokospektré, stále artové kino.

Součástí Malickovy metody je kromě důvodného střídání mluveného jazyka (film je primárně v angličtině se specifickými případy, kdy je použita němčina) silné zabarvení do lyricko–expresivní estetiky, co má ovšem základ v dokumentární výpravě odžité reality, postavené z dochovaných dopisů Franze a Fani. Franz tu podobně jako František z Rodáků (1968) odporuje opresivní síle (v případě Franze páchající další evropskou válku), ještě netuše o jejích skutečných hrůzách s holokaustem a zločiny proti lidskosti. Jeho důvody jsou to, co se snaží Malick portrétovat, nejde ale o charakterovou studii – Franz je už od začátku jako figura dopečen, jediný, kdo se mění a potřebuje najít novou orientaci ve světě a jeho okolnostech, je jeho žena – jako spíš o snahu pochopit abstraktní záležitosti bytí, jeho hodnoty, co se tu překládá do čtení duchovního. A na tuhle existenciální zkoušku se nějaké snesitelné rácio hledá stejně špatně jako na onu osmdesát let starou válečnou hrůzu.

Malick ty odpovědi nemá, film po třech hodinách končí a Fani divákovi slibuje, že odezva na vše jistě někdy přijde – existuje ovšem? A kdyby ji jeden konečně poznal, bažil by dál po dalším vědění? Páchal by stejně obětavé činy s předobrazem hrozících drakonických trestů? Není právě nevědomost v konečném důsledku tou nejvyšší hodnotou? Nachází se ducha uspokojující důvody a vysvětlení všeho pod gilotinou v berlínském vězení Tegel? Franzovy hovory s Bohem dávají nejednoznačný návod – “If God gives us free will, we are responsible for what we do or what we fail to do”. A Hidden Life se nesnaží najít nenalezitelné, prostě zkoumá čáry toho zmiňovaného hřiště.
© Pandora Film

To může vzhledem k Franzovu neskolnému a skálopevnému rozhodnutí působit frustrujícně – frustrována nepochopením je každopádně jeho žena, rodina, matka. Všichni jakoby předem přirozeně tuší výsledek Franzova uvažování, je to právě to stvrzení, co je přesvědčí a co navždy vykolejí jejich do té doby krásně všední životy. Jde o těžko vysvětlitelný akt hrdinství, kterému se snaží zabránit nejen rurální obyvatelé horské vesničky, ale v hodně nadneseném smyslu i němečtí vojáci a vězeňští dozorci, kteří ponižovacími postupy a násilím nutí Franze k ústupku z vlastního svědomí. Nepřímo mu tak vlastně mohou zachránit život – proč ale dál fungovat jako hybná figura se sice fungujícími orgány, ale zlomeným duchem? Má zachování vlastního života a starost o doma žijící rodinu větší hodnotu než slepá víra ve Franzovu singularitu, kde životní vševůdcovství Ježíše Krista škrtá nový hlavní Vůdce Adolf? Systém to s Franzem vlastně myslí v jistém smyslu dobře – a to včetně právníků, kteří mu s vojenským vedením nabízejí snižování role jeho případné armádní služby do nebojových, služebnických funkcí. Nepodepíšu.

Stylisticky a tematicky A Hidden Life shrnuje Malickovu filmařskou kariéru podobně, jako třeba Scorseseho loňský The Irishman (2019) – mnohem podobnější je ale jeho Mlčení (The Silence, 2016) nebo Tarkovského Oběti (Offret, 1986). V rozehrané rodinné a vztahové lince dvou milých/manželů se tu ve finální třetině dostaví silná emocionální devastace, jaká není u Malicka běžným standardem, a blízkost smrti je tu hned v několika působivých (a často čitelných mezi řádky) detailech silná, jiná, než je tomu v tomhle typu dramatu a válečných příbězích zvykem. Je spojena s autorovou specifickou citlivostí a transformuje se do prchavých momentů z dob, které si zpětně jeden dokáže těžko představit. Do míst za asfaltový plácek u nepoužívaných garáží se stodolou, kde stojí kat, zatímco okolní město dál pulzuje, nevšímavé k osudům kolem. Momentů, kde se odehrálo milion různých příběhů s miliony velkých okamžiků, o kterých nikdo nikdy neuslyší.
© Pandora Film

Tříhodinový elaborát teskna je strukturován v malickovské koláži, která často vymění dějovou kolej za asociaci myšlenek a symbolů, hlavní herecké duo často substituuje v ústřední roli plot mezi horskými políčky, hluboká alpská strž, farmářské náčiní nebo klasy obilí. To vše viděno skrz široké celky, co se zároveň nebojí extrémních detailů hereckých tváří a grimas, dialogy a pokřiky mixují angličtinu se šprechtěním a střídají důležité chvíle ticha (mlčení), které je nesnesitelné ve chvíli, kdy přijde povolávací rozkaz, a poté, kdy na zvony kostela musí po letech zvonit někdo jiný.

Nastalá prázdnota se dá zastavit onou bazální, klišovitou láskou, na které humanismus ostatně stojí, a snad je to jednou z oněch odpovědí, které se Malick s divákem snaží najít – ostatně Franzova matka to při odpuštění Fani sama říká: „Změnil se, když potkal Tebe”. Z rozevlátého mladíka, co jezdí přes polňačky na mopedu, je muž trpělivě kosící pole a topící se hluboko ve vlastních myšlenkách a rozhodnutích, která bude muset brzo obhájit ne před vesnicí, rodinou, Bohem – ale před sebou samým.
Život skrytej v alpskejch stržích, na mokrejch lukách – devastace kosí plevel. Podepiš. Nepodepíšu.