Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Podle některých fanoušků se s nástupem služby Disney+ nevyhnutelně blíží konec Netflixu. Ten v posledních měsících tahá z rukávu jeden seriálový trumf za druhým a po dvou letech od první série kriminálky Mindhunter (2017) nám servíruje ladně na ni navazující dvojku. Zodpovídá tím navíc i tolik omílanou otázku: kolikrát lze bodnout člověka nožem, než se unavíte?

Věčný svit poskvrněných myslírecenze napsal

Jakub Strouhal

dne 8/9/2019

Podle jednoho ze spolupachatelů sériového vraha Charlese Mansona je to asi 52. Daleko zajímavější je ale ptát se, kolikrát lze opakovat dobře fungující seriálový recept, než se okouká. A ono číslo bude bohužel výrazně nižší. Ne že by se nejnovější série nesnažila o inovace vůbec. Kde tak činí, činí dobře. Tým je oficiálně schválen vysokými pohlaváry a místo úřednických potyček je velký prostor věnován radostem a strastem z osobního života hlavních postav. Ty jsou vykresleny na půdorysu velmi sympatického antihrdinství a nejvýraznější klady/zápory jejich charakterů mají velmi konkrétní vliv na vývoj celého děje. Tady nejvíc zamrzí, že oproti předchůdci klesl počet dílů z deseti na devět a některé z příběhových rovin nedostaly lepší (čti delší) rozuzlení.

Jinak je toho ale k mrzení víc. Z původního režisérského týmu zbyl jen David Fincher, jenž si látku sériových vrahů osahal už v trýznivě napínavém snímku Zodiac (2007). Kde ale poprvé držel otěže právě ve dvou dílech na začátku i na konci původní série, spokojí se tentokrát jen se třemi epizodami v úvodu; a absence jeho umu je hlavně ve finále, které se úmorně vleče, extrémně znát.
© Netflix

Dalším úskalím celého seriálu je pro našince jinak zajímavě nakousnuté téma zbožšťování sériových vrahů v USA a vyobrazení jejich statusu celebrit. Neznalost reálií, která ale v první sérii nebo v seriálu People vs. O. J. Simpson (2016) nijak zážitek neoslabovala, nedovoluje dostatečně docenit rozhovory s jednotlivými vězni, kteří navíc nejsou zdaleka tak zajímaví jako v jedničce. Toho je důkazem Cameron Britton jako Ed Kemper, kterému jsou v druhé sérii věnovány už jen dvě scény (z toho jedna v sekci, jíž říkám “Skip Recap”), ale ani během jedné z nich neodtrhnete oči od obrazovky.

Leitmotivem a nejsilnější stránkou celého seriálu je tak jeho bezchybně vykreslená atmosféra Atlanty zmítané na počátku 80. let nevyslovenou, ale všudypřítomnou tikající rasovou a sociální otázkou. Mlha, déšť, kouř, noční město, bary a bistra, prázdné verandy a chudobou vychovávané děti. Nakonec tak stačí jediný doušek tohohle koktejlu a máte problém jménem binge-watching.
Bodáte-li nožem do jednoho místa na těle dlouho, je velmi pravděpodobné, že brzy narazíte na kost. A takový náraz bude pořádně bolet. Aby se tak nestalo, musíte zaběhlé postupy sem tam obměňovat. Dokud to dovedete, bude to víc než dobré. A tady se to povedlo.

Hodnocení zbytku redakce: