Podle některých fanoušků se s nástupem služby Disney+ nevyhnutelně blíží konec Netflixu. Ten v posledních měsících tahá z rukávu jeden seriálový trumf za druhým a po dvou letech od první série kriminálky Mindhunter (2017) nám servíruje ladně na ni navazující dvojku. Zodpovídá tím navíc i tolik omílanou otázku: kolikrát lze bodnout člověka nožem, než se unavíte?
Podle jednoho ze spolupachatelů sériového vraha Charlese Mansona je to asi 52. Daleko zajímavější je ale ptát se, kolikrát lze opakovat dobře fungující seriálový recept, než se okouká. A ono číslo bude bohužel výrazně nižší. Ne že by se nejnovější série nesnažila o inovace vůbec. Kde tak činí, činí dobře. Tým je oficiálně schválen vysokými pohlaváry a místo úřednických potyček je velký prostor věnován radostem a strastem z osobního života hlavních postav. Ty jsou vykresleny na půdorysu velmi sympatického antihrdinství a nejvýraznější klady/zápory jejich charakterů mají velmi konkrétní vliv na vývoj celého děje. Tady nejvíc zamrzí, že oproti předchůdci klesl počet dílů z deseti na devět a některé z příběhových rovin nedostaly lepší (čti delší) rozuzlení.
Leitmotivem a nejsilnější stránkou celého seriálu je tak jeho bezchybně vykreslená atmosféra Atlanty zmítané na počátku 80. let nevyslovenou, ale všudypřítomnou tikající rasovou a sociální otázkou. Mlha, déšť, kouř, noční město, bary a bistra, prázdné verandy a chudobou vychovávané děti. Nakonec tak stačí jediný doušek tohohle koktejlu a máte problém jménem binge-watching.
Bodáte-li nožem do jednoho místa na těle dlouho, je velmi pravděpodobné, že brzy narazíte na kost. A takový náraz bude pořádně bolet. Aby se tak nestalo, musíte zaběhlé postupy sem tam obměňovat. Dokud to dovedete, bude to víc než dobré. A tady se to povedlo.
