Mimokino, 24. červenec 2018 23:28 aktualizováno 24. červenec 2018 23:28Chůva k pomilováníRecenze filmu Tully (2018, 95', US)
Marlo v krizi středního věku, se stoickým manželem přikovaným k práci a Xboxu, s třetím děckem na krku a přesně v té fázi, kdy už na boj s rodičovskou řeholí věkem dochází elán a vidina stereotypního dožití je čím dál neodbytnější. Zní to skoro jako řadová česká hořkosladkost, tematika ale u Tully naštěstí nevytyčuje striktní hranice pro poetiku ani pro vypravěčství. Díky Bohu.
RECENZE (JB) — Reitman a Theron jsou totiž zpět. Za to taky bohu dík. Během těch sedmi let od Yound Adulta Reitmanovo reitmanství značně polevilo. Ne že by „Znovu a jinak“ bylo zrovna mistrovým mistrovstvím, zdravá míra absurdního cynismu, kterou Jason takřka vždycky dokázal velmi přesně načepovat ale v posledních dvou filmových štacích vyputovala kamsi pod a přes, a i když fatální následky to vyloženě nemělo, přeci se jaksi podkopala většina potenciální scénářové magie.
S Charlize to v roce 2011 zkrátka líp fungovalo. Možná ne tak efektně jako předtím s Clooneym a miss Kendrick, nebo snad s Ellen Page (autor není fanda Juno, pozn. aut.), ale přidaná svinská hodnota sršela nepříjemnou kousavostí, a to bez přehnané didaktičnosti. Proto sláva, že je Charlize zpět – není sice mesiášskou postavou, co by dokázala univerzálně pozvednout hereckou úroveň filmu o level výš, protože má svoje jasně ohraničené výrazové pole, jakmile je ale doma, je to sakra fajn domov. To pak i ty reitmanovské přešlapy, které se i zde ne a ne vytratit, dostávají na frak. Viva Charlize.
Předně je třeba říci, že ani v případě Tully se nedějí bombastické věci a Reitman je dalek silného sekání do čehokoliv, včetně diváckých svědomí, či do čeho se to jinak vždycky snaží tnout. Upřímně je to ale dobře, aspoň v tom ohledu, že ambiciózní film má silný potenciál iritovat člověka hned od začátku, a jednomu se pak ani znechucením nechce takovému filmu přiznávat případné kvality. Tully započíná velmi indiečkově, ale taky nenápadně, obyčejně, trochu hrou na nestrojenost, ale víceméně to všechno působí autenticky, to svižné vplutí mezi charaktery, ta snaha o načrtnutí jednoduchého schématu rodinného (ne)štěstí.
Reitman klasicky ironizuje a banalizuje – dítě se jde prostě porodit, mlíko prostě prosakuje tričkem a pes zazobanýho bráchy se jmenuje Prosecco. Nic moc nečekaného ani inovativního, ale pořád to funguje, pořád se tahle redukce dramatična uplatňuje efektivně jak coby stylizace a autorská hra, tak vlastně jako přiblížení se realitě na pár kroků, dost blízko, aby film dovedl rezonovat s divákovou osobní zkušeností, dost daleko, aby v něm fungovala pichlavá absurdita. Přesně takhle vychází Reitmanovi první plán filmu, víceméně v duchu očekávatelného spektra pro režiséra typického.
Tully se ovšem ve výsledku přeci jen profiluje jinak než „typický Reitman“, protože je tu i jakýsi druhý, skrytý plán, jehož podstata je překvapivá. Ačkoliv by film mohl hladce fungovat jen na bázi toho prvního plánu a úplně by to stačilo, vyvine se díky ní v něco ideově rozměrnějšího, a to je zásadní úspěch, možná především proto, že riskantní krok ve finálním aktu film nakonec nekazí (což by se snadno mohlo stát). Je totiž, stejně jako vše jemu předcházející, rozumně zbanalizován, čímž nechává prostor, aby si divák zpracoval tu přízemní lidskou složku věci, a neobíral se tragikou jako takovou, která by jemné nuance mohla velmi snadno pohřbít.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Živijó Reitman a Theron. Tahle kooperace už podruhé nese ovoce, v tomhle případě i chutnější než posledně. Tully je příjemně malý film, chytře smutný a bez pozlátka odehraný. Jedna mamina, jedna uhrančivá chůva a malý balík sdělení, který v jádru působí přesně tak prostě a nenaléhavě, jako nejasná člověkova úvaha vzadu v hlavě, a podán je s přesně nakalibrovaným fíglem, který zaručí i několikadenní dozvuk.
napsal Jakub B.
