Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Dánský tvůrce a relativní nováček v oboru Nicolai Fuglsig se chopil knižní adaptace o skupince zelených baretů, speciální jednotky Spojených států, která byla těsně po útocích jedenáctého září vyslána jako první útočná odpověď Talibanu a Al-Kajdě. Solidní herecká týmovka vedená sixpackovým kapitánem Thorem letící na koních proti přesile nepřátel v afghánských horách dává zavdat na zajímavý žánrový mash-up, u kterého si jeden vzpomene na Johna Wayna a obklíčení v Alamo. Výsledek je zemitý a krvavý pastiš vytažený z příručky příkladů špatné filmařiny.

Dvanáct hroznýchrecenze napsal

Adam Hencze

dne 24/4/2018

Razítko Jerryho Bruckheimera ze zkušenosti předznamenává jistou řemeslnou úroveň a válku s přesahem, jestli něco takového vůbec existuje. 12 Strong je vlastně od srdce stvořená nuda bez napětí, bez starosti o papundeklové macho postavy, a ve finále i bez oné pověstné týmové práce a strategie elitních armádních jednotek. Jeden si vzpomene na Scottův Black Hawk Down (sedmnáct let starý, mimochodem), jehož začerněné jméno na plaketě nejlepších válečných filmů aktuální Fuglsigův akčňák ještě víc naleští.

Nicolaiův film má základ se spoustou správných ingrediencí, které ovšem namáčí ve špatných omáčkách – předlouhé dvě hodiny a deset minut tak servíruje přepatriotizovanou výpravu o několika hrdinských postavách, které v cizí zemi koordinují nepřesnou leteckou podporu a moc neví, co si s horským prostředím, dopravními prostředky (koňskými hřbety) a nepředvídatelným uzbekským velitelem počít. Už úvod s rekapitulací teroristického útoku na dvojčata a uvedením do stavu společnosti první půle nultých let, kde rapidmontáž se strhaným Bushem, lstivým Putinem a lidem třesoucím se před terorismem dá tušení, v jakém duchu se snímek povede. Reflexe maskuliního amerikanismu v duchu “vtrhneme kamkoliv kdykoliv” nulová, jeden se možná zasměje se znalostí facebookové stránky American oil memes, i když je pravdou, že kontroverzní a nepřehledná mise v Afghánistánu měla jiné příčiny (měla?).

Dobře, Fuglsig třeba míří na jinou cílovku než na intelektuály bádající nad společenskou situací, možná chce jen zobrazit tříštící se lebky pod headshoty z automatických pušek. Jeho smysl pro nesmysl se ale manifestuje i v akčních sekvencích, kde na koních jedoucí barety rozráží statické bojovníky Talibánu mezi tanky, raketami a bojovými vozidly. Chvíli to působí relativně dobře a poté zase jako hodně špatná parodie slavné sekvence z Lawrence z Arábie. Pokud ve scénáři, literární předloze či skutečné události nějaké hrdinství a odvaha jsou, pak na plátně se topí pod přehnanými gesty a kýčem. Akční scény jsou kromě navádění chytrých bomb na cíle v dolině před US ARMY jednotkou nesrozumitelné a nepřehledné, herci ani postavy nejsou v ději prakticky k ničemu využiti, což je u bratrstva s Michaelem Shannonem, Michaelem Peñou, Trevantem Rhodesem a konečně Chrisem Hemsworthem prostě trestuhodné. Když už přijde chvilka na kreslení nějakých základních postavových vlastností, tak se onen charakter tonálně otočí o sto osmdesát prakticky v následující scéně.

Ve Fuglsigově filmu přitom peníze vidět jsou, tvůrčí tým se snaží i o reálné kulisy s opravdovými “bayovskými” explozemi s minimem greenscreenu, což se cení, a očivině tam byl potenciál s nahecováním natočit něco víc než jen přehrdinský paskvil odporující zákonům reality, fyziky i boje. Potěší westernové prvky s ochutnáváním ohnivé vod(k)y a neschopnost porozumění němé tváři, oproti průměrným filmovým obrazům z války je tady ale všechno prostě jenom horší.
Pět tisíc na jednoho, špatně zrekonstruované Alamo. John Wayne otáčející se v hrobě. Rambo na steroidech krát dvanáct. Fuglsig má potenciál stát se mladším a (prozatím) horším Michaelem Bayem.