Mimokino, 5. únor 2018 14:33Strejda Vince zná už dávno všechny krimyRecenze filmu Blok 99 (2017, 132', US)

RECENZE (JB) — Dobrých žánrovek není nikdy dost. A tak je možná trochu zbytečné pálit do jedné, která už si stejně urvala všeobecně pozitivní divácký konsenzus a jejíž relevantní kvality se v podstatě nedají zpochybnit. Možná ale právě proto, že na adresu Bloku 99 už padlo dostatečné množství pochvalných ohlasů, bude mít větší smysl si vedle výčtu pozitiv i tak trošku rejpnout. A to i když je to vlastně poměrně jedno, protože verdikt bude tak jako tak solidně nad průměrem, a s důrazným doporučením film vyhledat a smyslově vstřebat. Neboli vidět a slyšet.

Vince Vaughn je základ. Tohle je přesně ten typ filmu, co dává naplno prostor netušenému hereckému potenciálu, který dřímal někde uvnitř, absolutně nevyužitý a nedoceněný. Za touhle rolí se za třicet let bude Vaughn moct s klidem ohlédnout a poplácat se po zádech. Všechno mu tu funguje jako na drátkách – míra drsnosti (nepřekračuje mez), míra apatičnosti (působí odtažitě, ale ne bezemočně), míra sebeinvestice a obětavosti (očividné sepětí s rolí, ale ne úchylácké transformace á la Bale). Jasně, že tu pracuje x dalších faktorů mimo Vaughnovo herectví, ze všeho ale čiší obrovská tvůrčí shoda, soulad na všech frekvencích – tak vyvedené fyzično se vidí málokdy, a ještě méně s takovou sebekázní, aneb nikdo se tu rozdupanou hlavou neopájí, dotváří jen brutální nepříjemnou atmosféru vůkol Vaughnova strohého buldozeru.

Čímž je řečeno v podstatě vše. Blok 99 stojí na ukázněné režisérské práci s násilí distribuující ústřední figurou. Zbytek jsou nutné polidšťovací propriety, z nichž většina funguje poměrně průměrně, včetně té rodinné. Snaha je především o zdůraznění Vaughnovy zásadovosti, která zajišťuje mírně kompromitující konflikt se zločineckou drahou, čímž se podrývá jeho klaďácký statut, ale (a teď odporuju tomu, co jsem psal v perexu), morální rozložení stejně funguje v podstatě černobíle, protože na druhé straně barikády stojí velmi prosté a přímočaré lidské zlo, které nedává prostor žádné ambivalenci. Proto je to ústřední hrdinství silné především Vaughnovou hereckou dřinou, a nikoliv tíhou odvinuvšího se děje.

Což už mě vlastně přivedlo k tomu rýpání. Ale je to zbytečné rýpání, které má v podstatě váhu jenom ve světě mimo daná žánrová pravidla, a ten během sledování Bloku 99 logicky ustupuje do pozadí. Ale přeci jen si to povězme – někde ke konci přichází cosi jako „johnwickovský moment“, kdy už se drsnost a klid oddělávek jaksi utrhnou z hmatatelné škály a dostaví se lehká rezignace ve stylu „no jo, on je prostě všechny zbije“. Dějový háček stále existuje kdesi v hlavě, už je ale moc daleko na to, aby akce měla ten naléhavý ráz jako v minutách před. Obecně je celá finální část už dost na vodě – pokud se ale divák zdrží zbytečného mudrování, v klidu si ji užije po technické a herecké stránce, které na rozdíl od příběhové linie s uběhlou stopáží míří výš a výš.☞ PINBACKER