Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Brolin, Teller, Kitsch a spousta ohně. Joseph Kosinski natočil film o pět let staré tragédii, která se přihodila během ničivého požáru v Arizoně. Pouštět se do zfilmování tak čerstvé rány je výzva, zvlášť když jde o hasiče, americké hrdiny, u nichž se snadno sklouzne k patosu. Našel Kosinski správnou míru?

Hoří, můj Broline!recenze napsal

Jakub Brych

dne 31/7/2018

Dalo by se to nazvat sociálně experimentálním zhlédnutím – vidět totiž film, který je hlavně a především rekonstrukcí tragické události, bez vědomí existence oné události a bez vědomí vlastně úplně všeho, co vzniku filmu předcházelo, je unikát, hlavně v tomhle konkrétním případě. Asi jako vidět Duklu 61 a zvládnout předtím nepochytit ani střípek informací o jejím reálném předobraze. Omluvou mi budiž mé češství, jelikož Only the Brave (v českém překladu relativně akceptovatelní Hrdinové ohně) zpravuje o tragédii ryze americké. A tak, jako Dukla byla velmi česká, i když s mírou, jsou Only the Brave velmi američtí, ale s mírou. Ovšem tedy s mírou v rámci dané filmové sorty, která je už ze své americké podstaty dost patetická. Ano, dojde tu i na průpovídku „jste hrdinové“ a kvitující blahosklonné úsměvy tohoto sdělení, soudnosti je ale v tomhle filmu dost na to, aby si to jakoby „odbyl“ v nutné míře, v místech kde to v podstatě ani jinak nejde, a dál se s tím moc nezaobíral.

Což je základní předpoklad pro nějakou rozumnou hru a splnění primárního úkolu snímku, tedy být uctivým portrétem zachycované události. Ačkoliv jde pořád o dost ožehavou věc (tohle není pokus o pun), protože u tohohle typu adaptací se vždycky žongluje s tunou křehkých prvků, úcta je důležitá, jenže apel na diváctvo je taky potřeba, chléb je fajn, ovšem hry jsou hry. V tomhle se nicméně režírující Joseph Kosinski pořád drží, necpe nic nikomu do obličeje, ohněm se taky zvlášť neplýtvá, a když to jde, jede se až takřka dokumentárně, přičemž spousta prostoru připadá postavám. A s těmi stojí i padá všechno.
© Black Label Media
Dvacet požárníků je dvacet požárníků, a skutečnou osobnost si nemůže film dovolit dát každému – v téhle rovině tu funguje circa dva a půl chlapa, jmenovitě celý Brolin s celým Tellerem a půlka Kitsche. Což jako stačí. Protože obecně se daří vytvořit jakousi bratrskou atmosféru, o což s Kosinskiho film snaží ze všeho nejvíc. Paralelně probíhají jakési osobnější rodinné linie, ale ty je možné zredukovat na zesilovače tragických momentů, to jediné opravdovostí oplývající je utváření pout v hasičském sboru. Je funkční, působí přirozeně, zaručuje emoce. Otázka je, co s nimi po bližším ohledání. Je to, co v člověku den po vidění filmu rezonuje, síla vztahů, nebo drtivý dopad osudu? Vážně tu je cosi opravdového, jenže zároveň je to všechno tak prototypické. Postavy, průpovídky zbylých 17,5 požárníků, události kolem. Možná je to jen otázka přehnaného rýpání, možná osobní preference, spíš obojí…
Kosinski natočil solidní drama, které se šikovně potýká s nástrahami autentické předlohy, a především s prominentní tragikou. Sveřepě odmítá nadbytečný patos a chce být filmem hlavně o lidech, živly odsouvá do pozadí. Uchopení je záslužné a obdivuhodné, pořád se tu ale děje cosi, co ve výsledku nedovolí Hrdinům ohně, aby se vyvarovali zapadnutí do škatule v těsném kontaktu nemalého množství podobných filmů. Brolin dává vzpomenout na Everest, a ano, určitá příbuznost tu je, v mnohem víc ohledech se ale tyhle dva filmy liší. A není to kontrapunkt ohně a ledu, je to prostě jiná, v případě Hrdinů ne tak dobrá filmařina.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
6
Patos, skvělý postavy, hořkej konec.