Ben Stiller má ve své biografii slušnou paletu rolí – od podpantofláka z Meet the Parents (2000) po Waltera Mittyho z Waltera Mittyho (2013). K oběma dvěma má ve svém novém filmu dost blízko, snad jen tu eskapistickou chuť skutečněžít střídá přízemnější probuzení zevšedněného, zevšedivělého čtyřicátníka, který se znovu učí vnímat hodnotu věcí kolem sebe. Mike White režíruje usedlou konverzačku o problémech bílých mužů prvního světa, ale nepraví rozhodně jen o nich.
RECENZE (AH) — Pěkně by se to celé dalo shrnout jedním z tvůrčích nápadů z 500 Days of Summer (2009) s “expectations vs reality”, což je tak trochu denní chléb průměrného cinefila a vlastně člověka jako takového – snad i proto se jedná o tematicky nepříliš prozkoumané vody. Problematika diváckého/člověčího očekávání a extrémní subjektivity v interpretaci okolního dění a ono zabřednutí, do kterého nemusí nutně zabrousit pouze chuděra Brad – tedy rodič vstupující do třetího aktu své životní linie – nýbrž kdokoliv z nás, kdykoliv, v jakékoliv situaci. Obecnost načrtnutého monotónna lidského žití se tu konkretizuje v Bradově fabulaci schopností a tužebního mindsetu jeho potomka – syna Troye, se kterým absolvuje mini-road-trip po méně či více prestižních amerických univerzitách. Jakmile tatík procitne a zjistí, že jeho dvacet let stará nejrychlejší spermie má potenciál ke studiu u hudebního profesora na Harvardu, zaprášená kolečka a odložené ideály začnou znovu pracovat. Trefné představy a sny se manifestují v lucidní mysli zoufalého otce v opojném prostředí města Cambridge, kde dvojice rodiče a teenagera (který ale zkoušku dospělosti složil už dávno) prochází kandidáty na budoucí synáčkova pětiletku. V rámci slepence s tím spojených zážitků jsou před Brada postaveny dva obecné konflikty a oba se týkají jeho historie. Jeho vlastní sebereflexe s vlastní, o desítky let mladší duší plnou ideálů o neprozkoumaném světě, která proběhne mimoděkem po setkání s obdobně naladěnou mladou Ananyou (synovou známostí), a reflexe jeho současného bytí ve vztahu k bývalým spolužákům s jejich fluktujícími životními úspěchy, typickými pro západní společnost s vidinou amerického snu (filantrop, magnát na odlehlém ostrově užívající si s modelkami, televizní star). Tento myšlenkový proud v neustále tepajícím Bradově mozku by se dal smést ze stolu se zamumláním slov "krize středního věku", co ale mimo prožitá léta definuje a diferencuje stáří a mládí?
Mike White s Benem Stillerem ukazují tohle na první pohled sociální, uvnitř ale silně existenciální téma s paralyzující lehkostí, která je plná gagů a situační tragikomedie, ve které jsou přemotivovaní “trapní” rodiče a jejich nejistí potomci, kteří mají touhu po uznání okolím už dávno za sebou, nebo jde o legraci z pohledu globalizace uběhlých třiceti, čtyřiceti let, která střetává zvyky tradičního babyboomera a moderního mileniála. Pohledy otce a syna jsou zoufale neuspokojitelné, oba střídavě hledí do budoucnosti a minulosti a dospělost jejich vidění je inverzního charakteru, který se ustálí zpět na správné místo až po scéně v třetím aktu, kde v hotelovém pokoji jen tak mimochodem mezi dvojicí dojde k nenucené “i freakin' love you” konverzačce. Od té doby jsou dětinské představy a závistivé sny Stillera se synovými kamarádkami v bikinách fuč a vše je zase tam, kde začalo. Co je ale správné řešení takového duševního probuzení? Je dětinská vize okolí něco, co se musí zašlápnout po maturitě a s přibývajícími vráskami řešit problémy bílých mužů a jejich amerických rodin? Splynutí s každodenností a nuance v matrixovském vnímání reality a její simulace podporuje hudba Marka Mothersbaugha. Jeho metoda spočívá v jemných a hrubých odskocích z uvedené tóniny, což vyvolává vybočující pocity nevolna s podtextem “něco je špatně”. Zvuková faleš doplňuje tu syžetovou, kdy Brad postupně s procitáním pochopí důležitost a svátost juxtapozice svých dvou já a prohlédne povrchnost svých přátel z minulosti – přesněji povrchnost jeho obrazu těchto lidí.
Brad's status občas zatahá za uši nesedícím dialogem, nenadchne málo rozepsanými ženskými charaktery a užitím voiceoveru, který sice dodávají do Stillerova jednání jistou přesahující osudovost, zároveň jde o dramatický podvod (který funguje). Benův Brad je charakter v rámci Stillerovské neurózy vlastně atypickou polohou role, od situačního šílenství Baumbachů a Roachů se odchází do low-key přednesu, kde o to víc vyniknou scény typu hudební premiéry Stravinskyho. V porovnání s Walterem Mittym, který se k velkým životním moudrům a pravdám vypůjčovalo dobrodružné teatrálno s wildlife fotografem Seanem Pennem a dalšími mega-konstrukty, Brad’s status je oproti tomu vlastně vysoce obyčejný snímek, který hlásá obdobné myšlenky a jehož nenucenost dodává o to větší přesah do těch našich pitvořivých živůtků.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Mike White dokazuje se svou vysoce osobní a osobitou verzí Waltera Mittyho, že jednoduché lineární festivaláky nevymřely, že jistá neurotická úmornost jde chytře dávkovat a že filozofovat nad životem lze i jinak, než ve sci-fi o cestování gravitačními vlnami. Na nezávislou rodinnou komedii navěšuje spoustu jemně podaných závažných témat a dospělých pravd, jejichž rezonanci se mu daří divákovi úspěšně prodat.
Hrají Ben Stiller (Brad Sloan), Michael Sheen (Craig Fisher), Jenna Fischer (Melanie Sloan), Luke Wilson (Jason Hatfield), Austin Abrams (Troy Sloan), a další