Mimokino ~ recenze filmu Sing Street ~ 4/10/2016
John Carney kdysi zaválel s Once a předloni přinesl ještě lepší Begin Again. Muzikofilové a irofilové proto Sing Street vyhlíželi s nadšením. Dokázal zase Hansardův kámoš stvořit pravověrný hudebnický film?

Sing Street je skoro roztomile naivnírecenze filmu Sing Street

V krátkosti by se dalo prohlásit, že na Carneyho filmech milujeme především upřímnost. Autentické hudebnictví a nenucené emoce fungovaly v nehereckém podání Glena Hansarda a Markéty Irglové a překvapivě i u hollywoodského dua Keira Knightley a Mark Ruffalo. Dokonce kacířsky zajdu dál a řeknu, že fungovaly lépe. Begin Again je totiž skrytým a částečně nepochopeným klenotem, jeho obhajoba by nicméně vydala na samostatný článek, tak to nechme na jindy. John Carney ví, jaké to je být hudebníkem, a vždycky se mu dařilo svou náklonnost k hudbě na plátno přenést vkusně a inteligentně. V tom to všechno bylo. Jeho filmy vedle muzikantské složky měly stejně intenzivní a hlubokou složku lidskou. Sing Street to tak bohužel nemá.
© 2016 Weinstein Company

Ale nebudu tu sestřelovat film natočený pro radost. Protože té dává nepočítaně. Carneyho nový počin je jízdou, je plavbou hořkosladkými vlnami osmdesátkového hudebního nebe. Je splněným klukovským snem, protože oživuje a rozdýchává časy a místa, která mladý divák zachvácený touhle hudbou už nemá šanci navštívit. Zhmotněné kouzlo doby je omamující a krásné. Co do hudebního opojení lze opět jen blaženě splývat s Carneyho vizí a nechat se vést rozechvělým srdcem. Už nás ale nezastudí závan autentické hořkosti někde uvnitř. Už je to jenom hra. A to i přesto, že tohle je film o zamilovaném teenagerovi.

Prostinké písničky sedí k věku protagonistů, prostinké vztahy už ale tímhle omluvit nelze. Sing Street je idealistickou vizí zakřiknutého pubescenta snícího před spaním o vybřednutí z nešťastnické škatule. Je zbytečně absurdně vyeskalovanou pohádkou, která bazíruje na povrchních hodnotách. Klasicky staví do středu reflektorů šminkovou krásku, jíž se usilovně snaží propůjčit hloubku. Jako by primárním cílem filmu bylo zlomení steretypu o hezkých holkách a neduživých chlapcích. Jenže Conor je jako hlavní postava nekoherentní a nedává smysl. Redukování nároků na postavy (a snazšímu přistoupení na pravidla filmu) ale brání jeho starší bratr, který funguje coby tragický element. Proto se to všechno bije. Vážnost s lehkostí najednou Carneymu narozdíl od minulých počinů, kde bylo jejich organické skloubení hlavní předností, dře a skřípe, a to kazí hudební magii.
© 2016 Weinstein Company

Hlavní hodnocení ~ Jakub Brych
Neberte to ale přehnaně vážně. Ona tam pořád je. I tady je carneyovský vhled a oddanost muzice, ale tentokrát schází další silný element, jímž by film překonal žánrovou škatuli. Je to hudebničina přetavená na plátno a je hodná milování všech muzikantů, muzikofilů a každého, kdo kdy k tomuhle umu přičichl. Přívětivě a mile ztvárňuje svět, z něhož Carney pochází a jejž tak dobře zná a umí předat, tentokrát je to pouze prostší a v člověku po skončení titulků zbyde o dost míň než po Once či Begin Again.
5